Každý svého štěstí strůjcem (o zakletích, které si sami dáváme)

           Nevím, kolik lidí by odpovědělo negativně  na otázku: „Chcete být v životě šťastnými, chcete se cítit spokojeně?“. Osobně předpokládám, že moc by se jich nenašlo. Přesto se nemohu už dlouho zbavit myšlenky, že spousty lidí, které potkávám, dělají vše proto, aby šťastnými nebyli.  Proč si to myslím?

           O člověku víc vypovídá, co dělá a jak se chová, než co říká. A co říká zase více vypovídá o tom, jak myslí, než co myslí.  Načrtl jsem stručný koncept, z něhož má úvaha bude vycházet. Je to koncept, který mě denně přesvědčuje, že ve  svých životech sice  navykládáme spousty krásných vět a slov a  vyřkneme mnohá osobní přání, ale jejich realizace je silně závislá na tom, co si o světě ( o druhých lidech)  a o sobě myslíme.  Naše myšlení nám zkrátka  dává svobodu ale  i hranice.

             Chceme-li něco u sebe či druhých změnit, musíme nejdřív o tom změnit svoje myšlení.  V tom nejsilnějším nároku :  ne jen myslet  SI to jinak, ale v důsledku myslet  SE jinak.  Za svou kariéru lektora a kouče jsem nasbíral několik, jak jsem si uvykl říkat „zaklínacích výroků“, které lidem  brání být spokojenějšími, šťastnějšími.  A to z toho důvodu, že jim neumožňují   udělat změnu k jinému  (ke štěstí, ke spokojenosti).  Zde některé jsou a  možná se k nim budu postupně  vracet se záměrem se  každému  trochu více věnovat.  Také se jim dá říkat prozaičtěji „životní výmluvy, jak něco neudělat“. Jistě nejsou vyčerpávající, a pokud čtenáři objevíte další, budu rád, když mi je pošlete. Zde je moje dvacítka.

1. Nemám čas
2. To nejde
3. Já jsem na to malý pán
4. Na to nemám dost prostředků
5. Stejně se to pokazí
6. Stejně by mě nepochopili
7. Nemá to smysl
8. Stejně se nic nestane
9. Ono to počká
10. Štěstí není pro mě , ale pro druhé
11. No jo, ty ses uměl narodit
12. To už jsme zkusil
13. Nebaví mě to
14. To nemůžu
15. S tím nic neudělám
16. Už zase nějaká blbost
17. To už to stokrát bylo
18. Na to jsem už moc starej
19. To by nikdo neschválil
20. Jenom na sebe poštvu druhé

         Pozorný čtenář hnedle vidí, že to je pěkná směska a možná by se dala nějak roztřídit. Mám trojí dělení.

         Předně jsou to výroky, které nějak znehodnocují vlastní mohoucnost. Člověk, který je říká se jimi obrací proti sobě. Zjednodušeně vyjádřeno nabízí druhým svou osobu jako prostého nemóžu.  Jsou to zřejmě tyto:

• Nemám čas
• Já jsem na to malý pán
• Na to nemám dost prostředků
• Štěstí není pro mě , ale pro druhé
• To už jsme zkusil
• Nebaví mě to
• To nemůžu
• S tím nic neudělám
• Na to už jsme moc starej

        Druhý typ výroků  znehodnocuje druhé. Vidí je předem jako nepřátele, jako mocnější než jsem já sám, jako zlořády. Podle mě jsou to tyto:

• To by nikdo neschválil
• Jenom na sebe poštvu druhé
• Štěstí není pro mě, ale pro druhé
• Stejně by mě nepochopili
• No jo, ty ses uměl narodit

         A třetí typ znehodnocuje situaci, okolí, kontext. Zase v důsledku naznačuje, že to kolem mě je nějak lepší, důležitější, silnější, než jsem já sám. Do téhle skupiny řadím věty:

• To nejde
• Stejně se to pokazí
• Nemá to smysl
• Stejně se nic nestane
• Ono to počká
• S tím nic neudělám
• Zase nějaká blbost
• To už to stokrát bylo

          Na závěr  myšlenka, které by mohla otevřít další. Všechny tři skupiny mají jednu věc společnou. Totiž nevíru v to, že nové by se mohlo podařit. A silně zakonzervované přesvědčení, že dopředu vím,  jak to dopadne. Totiž blbě.

                                                                                                            Oldřich Kvasnička