Covidové zombie myšlenky nejen pro manažery

Držitel Nobelovy ceny za ekonomii (2008) Paul Krugman v několika svých pracích píše o tzv. „Zombie myšlenkách“ Zombie myšlenky jsou přesvědčení, teorie, postoje…, které měly na základě důkazů už dávno vyhynout.

Přesto ale dál žerou mozky lidí. Připravil jsem tedy  několik zombie myšlenek, které covidová doba dost  přesvědčivě   umrtvuje,  přesto kůl vrážený do jejich srdcí není asi stále dost načesnekovaný, a tak se jich mnozí drží jak veš kožichu.

Každý složitý problém jde vyřešit jednoduše. Jinak řečeno, jednoduchá  řešení jsou nejlepší.  Nejde a nejsou. Tečka. Složitý problém je složitý,  protože je komplexní. A v dnešní době, kdy takřka všechno je provázáno takřka  se vším,  je jednoduchých problémů umožňující nám snadná  řešení  opravdu málo.  Spíše je to tak, že při potýkání se s problémy potřebujeme  pohled kvarkového fyzika, který umí pracovat s neviditelným jako se skutečným. A to znamená: mít  multioborové znalosti, (to bez patřičného intelektu bohužel moc nejde),  představivost, zvídavost, empatii, schopnost naslouchat a vytrvat  a  odvahu vydržet riziko.  Mimochodem právě jste dočetli  výčet dovedností a vloh pro 21. století. Myslím, že roční zkušenost s řešením covidové lapálie nám podává jasný důkaz o marnosti a naivitě doufat v nějaké jednoduché recepty, nebo marnit čas jejich hledáním. A protože pracuji převážně v managementu dodám  jediné. Představa, že špatnou firemní kulturu, nebo špatný leadership,  změníme jedním dvoudenním školením pro střední management je opravdu tak naivní, jako představa, že covid vymýtíme dodržováním 3 R nebo odvoláním největšího chaotika v čele země jakého kdy naše novodobá historie měla. (Prosím, nic proti 3 R nemám.)

Všechno se dá vyřešit pomocí specialistů. Specialisté jsou fajn a jsou potřeba. Ale jak zní osvědčený  bonmot: „Specialista ví všechno o něčem a neví nic o všem ostatním.“  Jenže k řešení komplexních problémů je právě potřeba ona znalost o všem ostatním. Bez univerzálů se prostě neobejdeme. K řešení komplexních problémů jsou nutní  i  spojovatelé - ti kteří vědí něco o všem, nebo vztaženo na lidi – mají dobré vztahy s mnoha různými osobami, vesměs chytrými či šikovnými. A protože pracuji převážně v managementu, dodám jediné. Dobré řízení jakékoliv organizace vyžaduje od manažerů pochopení pro universum  a vnímá jednotlivostí jako propojených entit. A tedy i „zapomenutí“ na  původní úzkou  specializaci.  Skvělí ředitelé skvělých   nemocnic rekrutující se původně z lékařů nebo ekonomů by nám o tom mohli něco vyprávět.

Štěstí přichází, když děláš, co tě baví a co chceš,  a ne, co musíš. Tak tohle je zombárna opravdu silného kalibru. Univerzální omluva na lenost a nechuť či dnes už možná neschopnost poprat se překážkami. Tahle koučovací a výchovná kvazipravda, která s plnohodnotným životem nemá nic společného, bere těm, kteří se jí řídí, hrdost na své činy, zdravé sebevědomí, hodnotu smysluplně žitého života, dlouhodobou spokojenost a nakonec i peníze a hmotné statky. Covid nám připomněl tu krutou skutečnost, že bez nesnází to v životě nejde, nudu lze kvalitně překonat i  vlastní aktivitou a ne jen koupením si dalšího zážitku a pevná vůle, vytrvalost  a trpělivost  jsou vlastnosti vítězů. A protože pracuji převážně v managementu, dodám jediné. Hledejte do svých týmů více lidi s pevnou a dobrou  vůlí než tzv. vnitřní motivací. Naučte se je u svých podřízených rozvíjet a pěstovat, pomozte jim objevit, že pevnou vůli a vytrvalost mají a když se ně spolehnou, také jim to přinese  radost a uspokojení.   A pevnou vůli či vytrvalost zahrňte do svých firemních hodnot.

Nemá cenu se furt za něčím honit, hlavní je žít tady a teď. Chci věřit, že tahle zombie myšlenka, které není Evropskému vnímání života  vůbec vlastní s covidovou zkušeností definitivně zmizí.  A opravdu mi věřte, že lidi z plných  čekáren psychologických poraden, kteří tam jsou, protože krom jiného  nevidí světlo na konci tunelu, čínský vir  jim otřásl s budoucností a některým ji i úplně rozbil,  neutěší žádný terapeut ani kouč pobídkou: „…víte, vezměte to pozitivně , třeba vás tahle doba volá k tomu naučit se žít tady a teď…“. Nevolá, naopak. To, co víc než kdy jindy potřebujeme, abychom to psychicky zdravě zvládli, je plánování budoucnosti, vize. Rakouský lékař Viktor Frankl zaznamenal posilující a ozdravnou potřebu smysluplné budoucnosti na základě zkušeností z koncentračních táborů. A nebyl jediný, který viděl, jak důležité pro sílu k přežití a zdraví  je vztahovat se  k  budoucnosti i v hrozném a takřka bezvýchodném tady a teď vyhlazovacích táborů. A protože pracuji převážně v managementu dodám jediné.  Mikromanažer v čele znamená blokaci pohybu organizace  vpřed. A řízení s absencí rozvoje lidí je jako jízda v autě s vypnutými kontrolkami hlásícími jeho stav.

Důležité je, co bude a ne co už bylo. Ted’ mě čtenář, který došel až sem (všechna čest) nařkne z protimluvu vůči předcházejícímu odstavci.  Nikoliv. Je to jen druhá strana téže mince. Jedna je ochotná přísahat na důležitost této minuty, druhá loví   výzvy  z budoucnosti. Jedni volají žijte dneškem, druzí už škrtají  jako špatné  všechno, co jsme dosud zažili či udělali  a  prorocky vyhlížejí nebo dokonce vytvářejí nové umělé pořádky.  Probůh, snad to tak nedopadne. Minulost je důležitá pro každého  jinak, ale důležitá je. Ne že bychom se z ní nějak poučili, to by mohla být další zombie myšlenka. Minulost je důležitá především proto, že je naší součástí, tvoří naši integritu a když ji odřízneme od sebe, chováme se opravdu jak utržení z řetězu. A protože pracuji převážně v managementu doplním  jediné. Každodenní soustředěná zpětná reflexe toho, co jsem dnes dělal, jak se mi to povedlo či nepovedlo  patří do výbavy těch opravdu nej. Je to snad nejefektivnější růstová technika. Jenže je náročná, vyžaduje smysl pro povinnost, řád, pevnou vůli, no všechno,  o čem jsem už psal.   Aneb jak často říkají úspěšní: „Ti nejlepší dělají to, do čeho se většině vůbec nechce.“