"Dějiny jsou svědky času, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti,“ napsal kdysi dávno Marcus Tullius Cicero. My jsme si z této mnohoznačné věty vypreparovali citát o tom, že „Historie je učitelkou života“. Jistě, určitá míra zjednodušení je nezbytná. Jak nám to jednou na politickém školení mužstva (PŠM) vysvětlil soudruh major Gebhardt – moderní svět je tak přehlcen informacemi (a to tehdy ještě ani on netušil, že bude existovat něco jako internet), že je naprosto vyloučeno, aby se v nich obyčejný smrtelník mohl orientovat. A že je proto zcela nezbytné, aby mu příslušní (neobyčejní) odborníci tyto informace roztřídili, vypustili všechny zbytečné (eventuálně obyčejnému smrtelníkovi škodlivé) a ostatní shrnuli do snadněji pochopitelné formy…
Ještě k tomu je tahle učitelka života – tak jako většina učitelek – až příliš často suchopárná, ba přímo nudná. Už proto mám raději dějepis, čili hezky česky „popis dějů“. Dějepis totiž popisuje lidi a jejich příběhy. Čili vlastně drby. Přibližuje prostředí, ve kterém žili. Třeba formou skanzenů, které moc rád navštěvuji. Jsou skanzeny národopisné, kulturní, politické, vojenské... Skanzenem je konec konců jak představení Prodané nevěsty, tak každý hrad či zámek. A každé vystoupení skupiny historického šermu. A taky některé webové stránky. Například ty, na kterých jsem objevil podivuhodné sdělení, které možná mohlo být „světlem“ jisté politické pravdy, ale rozhodně ne „živou pamětí“ či dokonce „svědkem času“. Jakási evidentně rozhněvaná Klára tam totiž klade otázku (a vzápětí si na ni odpovídá):
„…proč je to právě angličtina, co se tak hojně používá? Odpověď je jasná, je to jazyk, kterým se převážně mluví v USA, kapitalistické velmoci, jež touží po vládě nad světem, velmoci, jež ze sebe dělá obětního beránka teroristů, jen aby měla záminku k vykořisťování státu s ložisky ropy – jedním z největších nástrojů imperialismu. Jistě každý ví o incidentu s teroristickým náletem na newyorkské úřední budovy, o jednom z největších podvodů. Je to krásný příklad toho, jak kapitalismus hubí nevinné lidi. Vždyť kdo přitom přišel o život? Ti nejnižší úředníci a obyčejní zaměstnanci. Všichni papaláši byli spolehlivě informováni. Ano USA dělá nepřátelé z teroristů a přitom je ona sama nepřítelem. Vraťme se však k našemu tématu vlastenectví. Zkusme si připomenout dobu socialismu. Užívali jsme snad v těchto dobách ruské výrazy v naší mluvě? Učili jsme se ruštinu už od školky? Museli jsme číst návody ke spotřebičům v ruštině? A nosily se na tričkách ruské nápisy? Samozřejmě, že ne. Rusové nám svoji kulturu nevnucovali…“
Pominu-li „světlo“ Klářiny pravdy (od určité doby závidím lidem, kteří dokážou mít ve všem takhle krásně jasno), zaráží mě i některé výpadky její paměti. Na rozdíl od ní si totiž vzpomínám, že ruské výrazy jsme ve své mluvě používali dosti zhusta (družba, chozraščot, operativní, bumážka…). Pravda, ruštinu jsme se neučili od mateřské školky, ale "až" od třetí třídy ZDŠ. Návody k českým spotřebičům jsme četli pochopitelně v češtině. Jiné spotřebiče na trhu legálně nebyly (i když TUZEX legální byl, ale české návody ze zákona neměl). Ruské nápisy na tričkách se pochopitelně nenosily, protože to jaksi nikoho soudného nenapadlo. Pro Klářin klid ale připomínám, že nápisy v angličtině se nenosily rovněž, protože to (pokud někdo něco podobného v zahraničí sehnal) vadilo spoustě uvědomělých vlastenců jejího typu. A to nešlo jenom o nápisy. Nu a s tím vnucováním té či oné kultury chudinku Kláru plně chápu.Taky nám to tehdy lezlo krkem...
A abyste neřekli, že jsem nepřející, tak ten skanzen, který opravdu stojí za to navštívit, najdete ZDE
