S dějepisem to bylo podobné jako s literaturou. Můj oblíbený Marcel Pagnol o něm sice napsal, že „…všechny učebnice dějepisu na světě nebyly nikdy ničím jiným než propagačními brožurami ve službách vlád…“, zapomněl však dodat, že právě díky tomuto množství různých pohledů na minulost má člověk šanci získat celkem slušný přehled o tom, jaká ta minulost asi tak mohla být. Pokud má ovšem možnost ty různé „propagační brožury“ porovnat. A pokud ho to baví. Ne nadarmo každá totalitní vláda usměrní a zfalšuje především výuku dějepisu, protože lidem, kteří nevědí nic o minulosti, lze o přítomnosti navykládat cokoli. Jak píše George Orwell ve svém nepříliš čtivém, nicméně děsivě výstižném románu 1984: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost, kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost…“
Mě dějepis bavil, dokonce i ten usměrněný, zfalšovaný a záměrně co nejnudnější. A i když oficiálně dostupné dějiny byly jenom jedny, pořád existovala možnost dozvědět se něco jinde. Třeba od rodičů. Od prarodičů. Nebo z tajemné tatínkovy knihovny. Případně z rozhlasového vysílání Svobodné Evropy, kterou tatínek s babičkou poslouchali na chalupě ve Strančicích, protože tam nepříčetné bublání a pískání nedaleké tehovské rušičky neplnilo svůj účel paradoxně právě proto, že mělo svůj zdroj tak blízko. Pod svícnem bývá tma. Babička mě a bratra samozřejmě varovala, že o tom nesmíme nikde mluvit, protože poslech zahraničního rozhlasu se trestá i smrtí. Tatínek ji laskavě opravil v tom smyslu, že oprátku za nežádoucí surfování éterem dávali za války protektorátní úřady německé, úřady dnešní za to jenom tu a tam zavírají, ale stejně že máme držet ústa. Ústa jsme samozřejmě nedrželi, ale protože v ostatních rodinách (snad s výjimkou hluboce pravověrné rodiny spolužáka Pavla M.) se odehrávalo zhruba totéž, bylo to celkem jedno. Ze zahraničních rozhlasových stanic nás stejně nejvíc zajímalo Radio Luxembourg, jehož repertoár, určený původně vojákům americké armády v Evropě, se kupodivu neskládal z řízných pochodů a optimistických budovatelských balad, nýbrž převážně z rokenrolu, country a podobných úpadkových hudebních žánrů.
Dějepis v šesté třídě základní školy se navíc zabýval antikou, tedy historickým obdobím, které lze žactvu otrávit leda letopočty, nikoli však ještě třídním bojem světového proletariátu. Římský lumpenproletariát se za pokrokový neodvážil označit ani Karel Marx, takže třídní boj, jenž je podle věrozvěstů marxismu-leninismu hybnou silou dějin, neměl v době řádů otrokářského a později feudálního tu správnou šťávu. K otravování zbývalo tedy pouze biflování letopočtů. Jako by k tomu tupému školnímu memorování nestačila vyňatá slova, chemické názvosloví, matematické vzorečky a tak dále, až k básničkám a dalším zvěrstvům, jimiž se škola odpradávna snaží znechutit mládeži krásné písemnictví. A tady nás potkalo další štěstí, protože soudružka učitelka Hyrmanová (?), kterou jsme na dějepis měli, na to šla jinak. Nejenže uměla sugestivně (za použití Mertlíkových Antických bájí a pověstí) líčit dějiny starověku, ona především prohlásila hned první hodinu, že co se letopočtů týče, stačí jí naše schopnost zařadit historickou událost do příslušné (první či druhé) poloviny příslušného století. Vcelku správně vycházela z toho, že logaritmy se člověk také neučí nazpaměť, protože existují logaritmické tabulky...
S většinou ostatních předmětů to vcelku ušlo. Drobné problémy jsem měl s biologií, kterou nás učil soudruh učitel Kučera, klasický staročeský učitel s houslemi (na které nám bohudík nikdy nezahrál), a tlustá soudružka učitelka Rýdlová (?), která mi dala další z mých vzázných pětek za to, že jsem nebyl schopen rozlišit a pojmenovat různé druhy krystalografických soustav. Nějak jsem se to tehdy (a ani nikdy potom) nestihl naučit. Podobné obtíže mne potkaly s valenčními koncovkami v chemii, kterou nás trýznila soudružka učitelka Páralová. Uměl jsem sice správně odříkat -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ečný, -ičný, -ový, -istý, -ičelý, ale že tahle lingvistická hříčka má také nějaký praktický smysl, mi vysvětlil teprve spolužák Míša Bor ve druhém ročníku průmyslovky. Inu, komu není shůry dáno...
V hudební výchově nám pohledná (ba přímo sexy) soudružka zástupkyně ředitele pouštěla na kufříkovém gramofonu kromě obligátní Smetanovy Mé vlasti i forbíny Voskovce a Wericha. V hodinách kreslení nám soudružka učitelka Liesnerová opakovaně vyprávěla, že její manžel, akademický malíř Liesner, má tak pevnou ruku, že když chce udělat křivou čáru, musí si do ruky strkat. Ha, ha, ha… Svérázná byla i učitelka ruského jazyka Šulginová, tuším že rodilá Ruska, které jsme pochopitelně říkali Šulina, a která místo našeho "pro mě za mě" říkávala "za mě pro mě". Ha, ha, ha ještě jednou...
Měli jsme dokonce předmět zvaný „Pracovní vyučování“. Tento název nápadně připomínal hesla o osvobozujícím účinku práce, umístěné nad branami německých koncentračních táborů (populární Arbeit macht frei čili Práce osvobozuje), vyučujícím pedagogem nicméně nebyl zvrhlý filmový esesák, neustále pokřikující na znavené vězně: Los, los!. Byl to naopak dobromyslný dělnický kádr, kterému nervy ujely jenom občas, a který si přivydělával drobnými melouchy pro ředitelství školy a snad i pro další zájemce z řad občanů. Jeho odbornou způsobilost vštěpovat mladým, neposedným nemehlům základy manuálních dovedností (rozlišováním pilníku od rašple počínaje, a okopáváním zeleniny na školním pozemku konče), poněkud zpochybňoval chybějící prst na ruce. Třeba to ale bylo válečné zranění. Každopádně byl po tělocvikářce sudružce Kuté druhým vyučujícím, kterému jsem pravidelně na konci roku chodíval děkovat za to, že mi nekazí vyznamenání horší známkou než dvojkou...
(Pokračování)
