Ve školním roce 1957/58 s námi soudružka třídní učitelka Matějková nacvičila komponované pásmo veršů, v němž jsme vystupovali převlečeni za různý hmyz, spolužák Bohuslav Krupička dokonce za smrk ze zeleného krepového papíru. Já měl jednu z mála lidských rolí, tuším že zahradníka v pestrobarevné pracovní zástěře, jejíž látka silně připomínala maskovací uniformu. Když už v Praze nebylo koho tím přívalem dětské roztomilosti otravovat, vyrazili jsme dokonce až na celostátní přehlídku nejúspěšnějších souborů, která se (po veršujícím tuberkulózním proletáři z první republiky) nazývala Wolkrův Prostějov.
V souvislosti se zmíněnou maskovací zástěrou musím přiznat, že uniformami a vůbec vším, co nějak souviselo s armádou, jsem byl od útlého dětství okouzlen. Již v první třídě, na školním výletě ke kostelíku svatého Jana Nepomuckého nad Velkou Chuchlí, kam jsme jeli trolejbusem s volantem ještě na pravé straně, jsme si v lese hráli na vojáky. Pamatuji se, že pro větší věrohodnost jsem si vzal na záda modrou turistickou tornu, kterou mi pro tuto příležitost naši zakoupili. Vojáci přece nosí plnou polní…
Takže jsem byl asi jediný, komu se zamlouval pokus pozdějšího ministerstva školství o zavedení školních uniforem, modrých halen pro chlapce a červených pro děvčata. Neprošlo to. Obdobně jsem byl fascinován uniformami pionýrskými. Bílá košile, modré kalhoty, šátek z tuhého tmavorudého plátna. Odznaky a červené stužky s nápisy jako Mladý budovatel a tak. Občas se v plné parádě nastupovalo před školou, hudebně nadaní žáci k tomu troubili na trumpety a vířili na bubínky - s Hitlerjugend to tehdy srovnávali snad jenom naši rodiče, ale ti nám o tom pochopitelně raději nic neřekli. Zněla hlášení a optimistické písně typu:
"… u řeky u říčky třepotá se prapor,
stojí u té říčky pionýrský tábor,
tó je přéce sprá-há-vná-há věěěc, pí-jó-nýrský táábor …"
Až mnohem později jsme místo pionýrský zpívali z mladické blbosti koncentrační. A když jsem to pak někdy koncem devadesátých let zakrákoral do pochodu o dovolené, přítomné děti se mohly pominout nadšením. Synovci Markovi jsem musel dokonce napsat text. Tedy ty zbytky, které jsem si ještě pamatoval. Hlavně to, jak … pionýr Péťa nechce cvičit s námi…
Také si pamatuji song … „Nás vzbudilo ráno již chladné, sem od řeky vítr jde blíž ...“ A samozřejmě Čapajeva v originále: „… Káámandíír geroj geroj Čapáájev, byl vsjo vremja vperedíí … Jako syn hudebníka a třídní šplhoun jsem zpíval sólo. Líbil se mi také Pochod rudých námořníků. Můj politicky trpící otec mně ho musel přehrát na piáno, abych chytil notu k těm fascinujícím slovům. Cestou na odpolední hudební výchovu jsem si pak v duchu prozpěvoval ono duchaplné: „… Halííhola ód lodi k lódi, od fábriky k fábrice jdem …“ a pranic mi nevadilo, že míjím slavnou Bertramku, v jejíž zdech kdysi skládal Wolfgang Amadeus Mozart svého Dona Giovanniho. Rovněž Pochod rudých námořníků se později v hostincích hodil. „…A s dělníky ruku v ruce prapory prostituce po celém světě rozvinem…“
Ale vůbec nejlepší byla ta naše, pionýrská:
„Rudé šátky na slunci hoří,
jako rozkvetlý vlčí mák,
a po celém kraji letí píseň,
za skřivánkem vzhůru do oblak.
To je píseň šťastného mládí,
kterou zpívá si do kroku,
pod praporem mladých pionýrů,
nejmladší armáda pokroku …“
Tenhle opus se mi dařilo zpívat ještě v osmnácti fistulkou, k velkému pobavení spolužáků na průmyslovce. To jsem ovšem netušil, že se baví především potvrzením svého dojmu, že jsem zastydlý puberťák. Fistulky jsem se s přibývajícím věkem zbavil…
(Pokračování)
