Základní školní docházku, rozvrh hodin a vůbec většinu toho, co dělá dnešní školu školou, vymyslel Jan Amos Komenský. Ne nadarmo se mu říká Učitel národů. Náš slavný moravský krajan (Čech rodu moravského, jak by řekl František Palacký) vymyslel, napsal a vyslovil ještě spoustu dalších věcí, které platí dodnes. Například to, že člověk by se měl pořád něco učit, a to pokud možno zábavnou formou - odtud jeho známé "Schola ludus" (Škola hrou), protože takové učení je nejen zábavnější, ale také účinnější. A že má při tom učení postupovat od obecností k podrobnostem. A že se má učit cizí jazyky, protože jinak by se ve světě nedomluvil. A že se má k lidem chovat slušně a věřit v Boha, protože jinak by mu to, že se ve světě domluví, nebylo k ničemu...
Svoji základní školní docházku jsem zahájil v září roku 1956 v první B smíchovské Osmileté střední školy na Zatlance 11. Budova školy mne ihned zaujala. Svým členitým půdorysem, rozlohou, několika schodišti, bludištěm chodeb a tajuplných zákoutí se podobala spíše novoromantickému zámku. Když jsem později četl Žákova Pana Posledu, přítele študáků, vzpomněl jsem si při jeho popisu školní budovy na Zatlanku. A byla tady ještě jedna pozoruhodnost - v tělocvičně této školy spal někdy ve třicátých letech můj tatínek, když jako žák příbramské reálky cvičil na pražském všesokolském sletu...
Jména třídních učitelů v prvních pěti letech školní docházky si pamatuji dodnes. Rozhodně lépe než většinu tehdy nabytých vědomostí. Všechno to byly ženské. V první třídě přísná soudružka učitelka Trousílková s ostře řezanými rysy a vždy pohotovým pravítkem - výprask pravítkem na dlaně byl tehdejším běžným způsobem pokárání nezbedného žáka. Ve druhé třídě jsme dostali nevýraznou, leč o to hodnější soudružku Matějkovou, ve třetí a čtvrté soudružku Laciakovou, která výrazná rozhodně byla. Poprsím a taktéž vášní pro poezii. V páté třídě nás provázela školní docházkou soudružka učitelka Kučerová, vysoká blondýna s dlouhýma svalnatýma nohama a výrazně skobovitým nosem. Pamatuji se, že mi svým vzhledem způsobovala podivné pocity v podbřišku. A navěky nasměrovala moji fantazii, odjakživa údajně až příliš bujnou, do zcela nových oblastí…
Měnily se třídní učitelky, přibývaly vyučovací předměty: český jazyk, matematika, tělesná výchova, kreslení, hudební výchova a ruční práce nás potrefily hned od začátku, ruský jazyk udeřil ve čtvrté třídě, dějepis, zeměpis a přírodověda v páté.
První pětku jsem dostal hned na začátku první třídy. Dostali jsme za úkol naučit se nazpaměť abecedu. Uměl jsem číst, a tak jsem to považoval za zbytečné. Když se pak všichni spolužáci hlásili, byl jsem jediný, kdo seděl s rukama předpisově založenýma za zády - a byl jsem samozřejmě vyvolán. Pak už ovšem moje vysvědčení, nutno přiznat že značně šprtounsky působící, zůstávala v podstatě stejná: převaha jedniček, maximálně dvě dvojky (čili takzvané vyznamenání), ve třetí třídě dokonce samé jedničky. Dvojky většinou z ručních prací a z hudební výchovy. Můj tatínek, zručný domácí kutil a profesionální hudebník, ze mne musel mít ohromnou radost. Pokud mi ale někdy něco vyčítal, tohle ne. I on byl koneckonců jablkem, které padlo daleko od hornického stromu svého otce…
V této souvislosti je třeba říci, že jsem se nikdy nenaučil hrát ani na tatínkův oblíbený klavír, ani na žádný jiný hudební nástroj. Nepočítám-li tři jednoduché kytarové akordy, potřebné k vybrnkání písně Hájku háječku, které mne o pár let později naučil na průmyslovce v potu tváře nikoli tatínek, ale spolužák Pařízek. Tatínek ani mne, ani mého mladšího bratra Martina do muziky nenutil. Byl přesvědčen, že nemá smysl člověka nutit, aby dělal něco, co ho nebaví. Sám to taky nesnášel. Maminka byla pochopitelně jiného názoru, ale sama na nic hrát neuměla, takže se musela spokojit jen se sžíravou kritikou tatínkovy vrozené lenosti a pedagogické neschopnosti. V opačném případě by ho ale zcela jistě obvinila, že nám vnucuje svého nevýnosného koníčka, místo aby nás vedl k něčemu užitečnému. Tak už to u nás chodilo. Maminko má, jak je to hezké u nás doma…
(Pokračování)
