Zatímco sazbou, ať již ruční nebo strojní, se zhotovovaly tiskové formy z textových předloh, obrázky bylo nezbytné nejprve reprodukovat a speciálními postupy rozložit na tisknutelné bodové (rastrové) prvky, jejichž větší či menší množství v daném místě obrázku určovalo jeho tmavší či světlejší odstín. Touto činností se zabývala reprodukční fotografie, v současné době totálně zlikvidovaná technologií elektronického skenování předloh.
Náš školní, přinejmenším z poloviny dřevěný reprodukční fotografický přístroj značky HOCH-HÄHNE (?) vypadal jako nestvůrně zvětšený sklopný fotografický aparát z počátku 20. století. Na rozdíl od dnešního skeneru zabíral půlku místnosti. Předlohy se zakládaly do zaskleného rámu přiměřených rozměrů (existovaly i předlohové rámy velikosti dvoukřídlých dveří), nasvěcovaly se uhlíkovými lampami a exponovaly (pochopitelně ručním odkrytím a zakrytím objektivu přístroje) na předem založený film formátu 50 x 60 centimetrů. Vyvolávání bromidostříbrných filmů (s polévanými skleněnými deskami jsme se naštěstí o pár let minuli) probíhalo v temné komoře, nejprve ručním šploucháním ve vývojce, poté v ustalovači. A nakonec důkladným vypráním v tekoucí vodě a usušením v horkovzdušné (rovněž dřevěné) sušicí skříni.
Zániku reprodukční fotografie je škoda. Už proto, že se podstatná část jejích technologických procesů odehrávala v útulném načervenalém přítmí fotografických temných komor, kde se dalo mimo jiné i krásně spát. S vyučujícím panem profesorem Pavlem Procházkou, klidným světlovlasým mužem středního věku, jsme vždy vycházeli dobře a bez větších studijních problémů. O pár let později jsem se s ním sešel jako s kolegou v tiskárně Naše vojsko. Svět tehdejší polygrafie byl opravdu malý. A snad i lepší - tedy pro pro nás, kteří jsme měli život stále ještě před sebou…
Filmové negativy rozrastrovaných obrázků pokračovaly dál do chemigrafie, kde se z nich opakovaným kopírováním na zinkovou desku, ručním nanášením barvy pomocí různě tvrdých kožených válečků, zaprašováním asfaltovým práškem, zapékáním nad plameny plynových hořáků a následným několikastupňovým leptáním vyráběly takzvané štočky, které byly kovovou obdobou dřívějších dřevořezeb, a stejně jako ony sloužily (společně s vysazeným textem) k tisku novin, knih, letáků atd. Čili periodik, publikací a merkantilu...
Chemigrafii (zinkografii) nás vyučoval stařičký pan profesor Davídek, žijící pamětník oněch bájných dob, kdy páni typografové měli svůj vlastní odborový svaz – Typografickou besedu – jezdívali do práce drožkou a pro svačinu si posílali do prvotřídních restaurací. Ve svém království, páchnoucím výpary z kyselinových lázní a plynových hořáků, nás viděl nerad. Obtěžovali jsme ho svou puberťáckou hlučností, neúctou k tradicím a zejména neochotou prokreslovat titěrnými štětečky detaily překopírovaných fotografií, kteroužto metodu dotváření reprodukovaných obrázků považovali chemigrafové (trpící vesměs neukojenými uměleckými ambicemi) za mimořádně vhodnou k dotvoření a ozvláštnění nedokonalé předlohy. Faktem je, že při troše šikovnosti bylo možné tímto způsobem změnit zobrazené osobě nejen výraz obličeje, ale i pohlaví. Případně ji zcela odstranit. Jenomže i to už je pryč, dnešní počítačové programy umí ještě onačejší věci, než jen vyretušovat z fotografie nepohodlného soudruha Slánského či dokreslit listí na holý strom...
Ani chemigrafie zkrátka nepřežila vítězné tažení výpočetní techniky. Z celé její starosvětské řemeslné romantiky nám zůstala pouze vzpomínka na pana profesora Davídka v černém pracovním plášti, jak se šibalsky přimhouřenýma očima olizuje svůj ukazovák, namočený do připraveného roztoku kyseliny solné a chlorovodíkové, aby zjistil, zda má lázeň tu správnou koncentraci pro zahájení leptání. A jak my na to důvěřivě čumíme…
Učebně tisku z výšky čili knihtisku vládl drobný a rtuťovitý profesor Marcell Štochl. V jeho království trpěly pod necitlivýma rukama studentů dva příklopové tiskové stroje, pocházející z první republiky, jeden trofejní německý příklopový poloautomat Heidelberg a jeden československý rychlolis Maxima. Na těchto veteránech jsme se naučili, jak sestavit z vysazeného textu a vyleptaných štočků tiskovou formu, aniž bychom museli příliš často sbírat po zemi rozsypaná písmenka – pardon – litery, jak umístit (založit) tuto tiskovou formu do stroje, narovnat (naložit) do nakladače čistý papír, připravit stroj k tisku – a pak už jen uctivě přihlížet, jak pan profesor uvádí veterána do chodu. Samostatně jsme směli obsluhovat pouze oba příklopové stroje, jejichž rychlost odpovídala konstrukčnímu faktu, že se do nich každý arch papíru vkládal ručně. Pouze oba naši vyučení spolužáci, Honza Šelešovský a Pepa Pech, směli pracovat samostatně na velkém rychlolisu. Upřímně řečeno, nikdo z nás jim tuto výsadu nezáviděl…
(Pokračování)
