Ze tří studijních oborů Střední průmyslové školy grafické se za opravdu "grafické" (ve smyslu výtvarném) daly považovat vlastně jenom dva: obor "Fotografie a průmyslová retuš" a obor "Zpracování papíru a lepenky". Jejich studenti totiž skutečně upotřebili umělecké vlohy, prokázané při talentových zkouškách. Alespoň většina z nich. Naproti tomu obor "Všeobecná polygrafie", na který jsem byl – právě pro své fiktivní výtvarné nadání – přihlášen já, byl oborem více méně klasicky průmyslováckým, tj. technickým. Všichni bez výjimky jsme však dostali v plátně vázané školní průkazy s fotografií držitele, opravňující k volnému vstupu na umělecké výstavy a ke slevám na výstavy ostatní i do muzeí všeho druhu. Kromě toho nám profesoři a profesorky (tedy nikoli již učitelé a učitelky) samozřejmě vykali, což bylo pro většinu z nás věcí dosud nevídanou...
Dosud nevídané byly bohužel i věci mnohem závažnější. Už po prvním měsíci jsem například pochopil, že má skvělá vysvědčení ze základní školy jsou navždy minulostí. Učit se, učit se, učit se? Ale jak, když se člověk učit nenaučil, protože to nikdy nepotřeboval? Po návratu z první třídní schůzky mi moje maminka důrazně sdělila, že se na mých třídních schůzkách ještě nikdy takhle nestyděla, že by si nikdy nepomyslela, že ze mne bude takový nevděčný lempl, že čtyřky a pětky jsou otřesné dost, ale ta dvojka z chování už je snad příliš, že… a že… a že... Zkrátka a dobře, všichni jsme měli či máme nějakou tu maminku, že?
Z počátečních asi třiceti bažantů nás nakonec k maturitě dorazilo dvacet čtyři. Byli jsme taková českomoravská cizinecká legie (začali s námi sice i dva Slováci, ale ti vydrželi jen do poloviny prvního ročníku). V ostatních třídách to bylo obdobné, v jedné z nich studovali dokonce dva Afroafričané (tenkrát jsme je zaostale považovali za černochy). Jeden z nich časem odpadl, druhý prý - po osmi letech intenzivního studia - vítězně odmaturoval...
Obdobně pestré bylo i věkové rozvrstvení žactva. Kromě lidí z tiskáren, kteří studovali večerně a dálkově, byli i na denním studiu takoví, kteří si po absolvování tříleté učňovské školy prodloužili mládí a usedli do lavic s námi, čerstvými absolventy základních škol. V naší třídě jich bylo pět. Dvě sazečky, dva knihtiskaři a jeden chemigraf. Ve srovnání s námi byli o tři roky starší, a někdy (holky vždycky) i zodpovědnější. My jsme jim pochopitelně záviděli jenom to, že už jim bylo osmnáct a byli tudíž formálně dospělí. Takže si mohli dát v hospodě pivo bez nebezpečí, že budou potupně požádáni o předložení občanského průkazu, jako se to občas stávalo nám…
Zatímco já bral pád z výšin nezaslouženého šprtounství s typickou lehkovážností svých takřka šestnácti let, pro maminku to asi opravdu musel být šok. Ale zvykla si. Stejně jako jsem si zvykl já. A vědecky jsem nazval své prolézání strategií odřených zad. Byla to strategie, jejímž základním krédem bylo heslo: I čtyřka bere! Což byl fakt. Na čtyřku šlo naučit skoro všechno, a pokud měl člověk štěstí, dala se uhrát i lepší známka. Pokud ne, buď ho vyhodili od tabule a později i ze školy, nebo to dopadlo jako s deskriptivní geometrií u soudruha profesora Pýchy. Což byl zástupce ředitele a - zdvořile řečeno - upřímný člověk. Nemáš domácí úkol? Za pět! Neodpovídáš dost rychle? Za pět! Nebylo výjimkou, nasbírat v jeho předmětu za pololetí dvanáct pětek. A pak mít na vysvědčení dvojku. Jako spolužák Míša Bor. Ten měl ale velmi energickou matku, která neváhala soudruha profesora navštívit a vyložit mu, jak na tento způsob pedagogiky hledí ona. Inu, jak praví české přísloví, pýcha předchází pád…
Profesorský sbor Střední průmyslové školy grafické byl zkrátka - jak se na výběrovou školu sluší - sbírkou výrazných individualit. Český jazyk a literaturu učil kultivovaný soudruh profesor Zuran. Jeho prioritou byla literatura, takže jsem byl sice zase samá jednička, ale větný rozbor jsem se opět nenaučil. Založil také recitační kroužek antické poezie, do něhož se přihlásilo několik spolužaček, očekávajících, že jim to bude připočteno k dobru. Možná bylo, ale ani jedna z nich to neměla zapotřebí...
Na ruštinu jsme měli soudružku profesorku Varholovou, ženu vysoké postavy i hlasu. Neměla příliš pochopení pro náš přezíravý vztah k jazyku Puškinovu (a Leninovu), ale co měla dělat. „Oktábec, s tímhle vás k maturitě nepustím!“ hodnotila znovu a znovu mé upřímné pokusy mluvit při zkoušení aspoň slovensky, když už mi to rusky moc nešlo… Paradoxní je, že hned po Shakespearovi byli tehdy mými nejoblíbenějšími básníky právě Puškin a Lermontov...
Nepovinnou němčinu se do nás pokoušela vpravit ráčkující soudrružka doktorrka Majerrová. Jediné, co mi z jejích hodin ulpělo, je nelíčené zděšení v jejím obličeji, když kterýsi ze spolužáků při konverzaci použil místo Koncentrazions Lager neboli koncentrační tábor výraz Konzervations lágr čili tábor konzervační. A samozřejmě její nesmrtelný výrok na adresu čerstvě natupírované krásnonohé spolužačky Jindřišky Blumentrittové: „Blumentrrrittová, vy vypadáte, jako byste prrrávě prrrolezla rrroštím…“ Jinak němčina mne odjakživa deprimovala nejen nutností biflovat slovíčka (to ostatně všechny jazyky), ale i svými rafinovaně proměnlivými členy a pády, takže jsem se jí začal učit několikrát, ale…
Na matematiku jsme měli nějaký čas profesorku Pachlovou, vcelku rozumnou mladou ženu, která si nedělala iluze o vztahu žactva ke královně věd a velmi záhy odešla na mateřskou dovolenou. Středoškolskou matematikou jsem tudíž zůstal prakticky nedotčen. Nezvládl jsem dokonce ani trojčlenku, všechno potřebné dodnes vypočítávám pomocí kupecké úměry, kterou mne kdysi dávno naučila maminka. Vždyť je to koneckonců taky rovnice…
(Pokračování)
