V rámci konečného zúčtování s odbojnými českými stavy vstoupily na podzim roku 1620 do Čech dvě nepřátelské armády. Císařská, kterou vedl generál Karel Bonaventura hrabě Buquoy, a armáda Katolické ligy, v čele s vévodou Maxmiliánem I. Bavorským. Protože tento vzdělaný aristokrat měl dost rozumu na to, aby řízení vojenských operací přenechal odborníkům, velel ve skutečnosti bavorské armádě ostřílený veterán tureckých válek, generál Johann Tserclaes hrabě Tilly. Přestože se veteráni Tilly a Buquoy příliš nesnášeli, porazila obě spojenecká vojska armádu českých stavů v několika šarvátkách, obsadila pár měst a večer 7. listopadu 1620 stanula před Prahou. Zde se Tilly a Buquoy konečně na něčem shodli – oba svorně konstatovali, že útok na nepřátelskou armádu, která má za sebou bezpečné útočiště opevněného města, je příliš riskantní…
Stavovskému vojsku, utábořenému na Bílé hoře, velel generalissimus Kristián starší kníže z Anhaltu. Různorodá armáda, kterou měl vést k vítězství, se skládala z útvarů českých, moravských, slezských, rakouských a uherských, přičemž každý z těchto útvarů tvořili vojáci snad ze všech končin Evropy. Za normálních okolností by na tom nebylo nic zvláštního. Na všech bojištích nekonečných tureckých válek běžně spolupracovaly jednotky různých zemí, všechny bojovaly podle stejných výcvikových příruček a všechny se dorozumívaly mezinárodním vojenským „esperantem“, jehož základ tvořila němčina. A co se národností jednotlivých vojáků týče – voják byl především profesionál, smluvně zavázaný bojovat za toho, kdo mu zaplatil. Národnost s tím neměla co dělat.
Anhaltův problém tkvěl v tom, že jeho vojákům se prostě bojovat nechtělo. Nebylo divu. Už čtyři měsíce nasazovali své životy na dluh, protože jejich zaměstnavatelé neplnili svoji část smlouvy a nevypláceli jim žold. Vláda neměla peníze. Majetek, zabavený na začátku povstání katolíkům a císaři, byl pryč. Příspěvky na válku ze zahraničí, které procházely příliš mnoha rukama, byly také pryč. Vlastní prostředky se šlechticům ani měšťanům utrácet nechtělo. A tak na jedné straně požadovali, aby za ně najatí žoldnéři riskovali život, na straně druhé však sami nebyli ochotni riskovat ani své peníze. Sedláci žádné peníze neměli, a povolat je k obraně ohrožené vlasti nemělo smysl. Jednak oprávněně považovali celé povstání za panský výmysl – a jednak by proti vycvičeným vojákům nepřítele nic nezmohli. Doba nadšených husitských cepníků byla ta tam. Morálně i technicky…
Přestože pět tisíc vojáků stavovské armády v den bitvy vůbec neopustilo pražské výčepy a nevěstince, bylo její postavení na Bílé hoře z čistě vojenského hlediska zvoleno dobře. Dokonce tak dobře, že by armádě méně morálně rozložené zajistilo vítězství. Profesionálové Tilly a Buquoy to věděli, proto se jim do bitvy příliš nechtělo. Diletant Maxmilián, vojenských věd neznalý a zkušenostmi z tureckých bojišť nezatížený, se však krátce pomodlil – a ráno 8. listopadu 1620 vydal rozkaz k útoku…
Císařský generál Buquoy se prozíravě vymluvil na zdravotní obtíže a uchýlil se do ústraní svého kočáru. Na bojiště poslal místo sebe generála Maxmiliána z Lichtenštejna. Generál Tilly si – jakožto přímý podřízený bavorského vévody – něco podobného dovolit nemohl, a tak se rozhodl zahájit bitvu zkusmým útokem na levé křídlo stavovského vojska, jemuž velel Matyáš hrabě Thurn. Možná předpokládal, že útok jediné tercie (složené ze dvou pěších pluků), podporovaný Valdštejnovými a Gauchierovými kyrysníky, bude odražen, a on bude moci bitvu odtroubit. A udělat ze svého šéfa pitomce.
Útok kupodivu odražen nebyl. Devět kornet české jízdy, jimž se pro nepřítomnost příslušných velitelů postavil do čela sám Thurn, sice zahnalo císařskou jízdu, muselo však ustoupit pod náporem narychlo přivolaných císařských posil. Pak už to šlo rychle. Jako první se dali na útěk němečtí vojáci Thurnova elitního pěšího pluku, dokonce bez jediného výstřelu. Takřka demonstrativně. Tím se rozpadlo levé křídlo stavovské sestavy. A pak se rozutekli všichni. Byl to debakl, kterým ostatně nespokojení vojáci už dlouho vyhrožovali…
Po krátkém boji, jenž trval necelé dvě hodiny a v němž padlo pouhých 250 císařských a přibližně 1 500 stavovských vojáků, se Tillyho „zkusmý útok“ změnil v totální vítězství. Čest armády českých stavů zachraňovali nakonec němečtí jízdní arkebuzíři mladého knížete Kristiána z Anhaltu (syna vrchního velitele), kteří se po zhroucení levého křídla pokusili o protiútok. A samozřejmě němečtí lancknechti čtyř kompanií Šlikova moravského pluku na pravém křídle. Ti měli smůlu, která tu a tam vojáky potkává – na rozdíl od svých šťastnějších druhů z ostatních jednotek (včetně druhé poloviny svého pluku) nemohli utíkat, protože měli za zády zeď královské obory. Byli to profesionálové, a tak bojovali. Alespoň chvíli. Nedlouho po bitvě vstoupili ti z nich, kteří přežili, do služeb vítězného císaře Ferdinanda II. Habsburského. A ještě později vstoupili jako „hrdinní Moravané“ do českého historického bájesloví, zatímco České království se na dlouhá tři století stalo pevnou součástí Habsburské říše…
„Jaký to rozdíl proti době husitské!" napsal o ta tři století později český historik Josef Pekař, "Tam společnost národní ve všech svých vrstvách, uvědomělého sedláka nevyjímajíc, chvějící se touhou činu i oběti; společnost skrz naskrz bojovná, typ hrdiny i mučedníka v tisícerých variacích – zde národ duševně zpohodlnělý laciným blahobytem, ideálům světského i duchovního rytířství, jež byly slávou předků, slovy snad, ne skutkem sloužící, štítící se vojny a prolité krve a víc než kdy jindy opatrující pečlivě své dobré bydlo…“
