Nezbytnou součástí života vojáka základní služby v Československé lidové armádě bylo politické školení mužstva (PŠM). Zatímco obdobnou marxisticko-leninskou přípravu vojáků z povolání (MLP) měl u každého útvaru na starost zátupce velitele pro věci politické (ZVP) čili politruk - nositel pokrokových tradic sovětských komisařů, politické školení mužstva museli zvládnout sami velitelé. Na podzim roku 1970 s tím ještě někteří z nich měli problémy, protože se teprve vzpamatovávali z otřesu, který v řadách důstojnického sboru ČSLA způsobilo rozhodné zmaření úkladů kontrarevoluce v srpnu roku 1968. Mnoha vojákům z povolání se totiž v té vzrušené době natolik popletl důrazný požadavek dialektické principiální zásadovosti s neméně důrazným požadavkem dialektické maximální pružnosti, že z toho zpitoměli docela, a pokud nebyli po Vítězném srpnu svými obratnějšími kolegy potupně vyhozeni, odešli z armády sami. Jiní zůstali, ale dočasné suspendování svých životních jistot pocítili tak či onak všichni…
V otázkách státoprávní marxisticko-leninské věrouky však již měli v zásadě jasno. Většinou. Mohli proto dvakrát týdně předstoupit před shromážděné vojáky základní služby, aby těmto čerstvým pamětníkům další z okupací českých zemí cizí armádou vysvětlili, co to vlastně (ti vojáci) před necelými dvěma roky viděli a zažili. A hlavně, co si o tom teď mají myslet…
Nejvýstižněji nám to vyložil nadporučík Novák, velitel čety týlového zabezpečení (ČTZ), u které jsme byli po přísaze „na byt a stravu“. Byl to v zásadě zakomplexovaný blb, a tak jeho shrnutí požadovaných mravních postojů vojáků základní služby nebylo ani tak pružné, jako spíše neoblomně zásadové. Při hodnocení úlohy armády při potlačování nepokojů ze srpna devětašedesátého roku, které v některých městech propukly v rámci oslav prvního výročí osvobození republiky vojsky pěti států Varšavské smlouvy, nám se svým osobitým charismatem vzteklého psa pravil:
„Ještě vloni by do toho někteří vojáci možná nešli. Dneska ano. Někteří dobrovolně, někteří pod pistolí, ale dneska by šli všichni!“
„Leda do prdele!“ pomyslel si tehdy odvážně leckterý z nás. Nahlas jsme samozřejmě mlčeli. Byli jsme vzorní synové svých rodičů, kteří stejně odvážně mlčeli v osmačtyřicátém. A vnuci prarodičů, kteří šli našim rodičům příkladem v devětatřicátém. I my jsme zachovali rozvahu. A to i přesto, že nám v rámci výcviku čerstvě vtloukli do ostříhaných hlav, že zatímco v důstojnické pistoli ČZ vzor 52 je pouhých sedm nábojů, do zásobníků našich samopalů vzor 58 se jich vejde po třiceti…
V přijímači a krátce po něm jsem ale měl hodiny politického školení mužstva docela rád. Zatímco v průběhu odborné teoretické výuky přednášející soustavně obtěžovali posluchače všetečnými dotazy na zbytečnosti, které právě vyložili (v případě instruktorů radiového provozu pak dokonce vyluzovali telegrafním klíčem série čárek a teček, které jsme měli tlumočit do jednoho ze dvou služebních jazyků), v hodinách PŠM k ničemu takovému obvykle nedocházelo. Zatím. Přece jenom se pořád ještě psal rok 1970, a my jsme nebyli zase tak mladí, abychom si nepamatovali, co se před dvěma lety odehrálo. Ani tak staří, aby nás existenční ohledy či skleróza donutily svoji paměť vhodně upravit. A většina lampasáků přece jenom nebyla tak blbá, aby s tím nepočítala...
„Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“, toto závazné socialistické „Kladivo na čarodějnice“, schválilo plenární zasedání ÚV KSČ až 11. prosince 1970. Stanovilo tím ideologicky závaznou interpretaci roku 1968 a událostí, které mu předcházely. Zatím však vládlo jakési ticho před bouří, a tak se i při poštěkávání blonďatého nadporučíka Nováka dalo vcelku beztrestně podřimovat. Případně – pod záminkou snaživého pořizování poznámek – dohánět zameškanou soukromou korespondenci…
