Po přísaze jsme se přestěhovali na na světnici tiskařů. Bylo to jen přes chodbu, ale najednou na nás nikdo neřval, nikdo nás nebuzeroval. Dostali jsme na starost úklid a topení. Pouze na této světnici. Pravidla šikanování platila i zde, tentokrát ovšem v náš prospěch. Dozorčí od sousedních spojařů, zvyklí ještě z přijímače na to, že všichni holubi jsou pro potřeby úklidu rajónů lovnou zvěří, náhle zjistili, že jejich lovecké lístky ztratily platnost. Noví mazáci si, jak velel dobrý vojenský mrav, chránili svoje zobáky pro sebe.
Hned první den se nás dosavadní vykonavatel funkce "prádelníka" vojín Baďuřík (jednou týdně vybral a ve výstrojním skladu vyměnil osobní i ložní prádlo ostatních vojáků) zeptal, kdo z nás má řidičský průkaz. Situace jako z otřepané vojenské anekdoty: Kdo umí hrát na piáno, krok vpřed… a marš do kuchyně škrábat brambory! Naběhl si pochopitelně jen přitroublý holub Oktábec, který toho o vojně nejvíc přečetl...
Našich nových mazáků bylo rovněž pět: velitel družstva svobodník Vladimír Herman z Havlíčkova Brodu, Josef Pácha z Jihlavy, František Baďuřík z Drnovic u Vyškova, Oldřich Truneček z Hradce Králové, a konečně Zdeněk Bartůněk z Tábora. Všichni to byli loňští říjňáci a v den, kdy dostali své vlastní holuby, to měli za 334. Kromě nich bydlel na světnici ještě dubňák Karel Zeman z Prahy, zařazený ve skladu map, jenž společně s tiskárnou spadal pod Topografické oddělení Velitelství západního vojenského okruhu.
Starší holub Zeman to měl za nevalných 517, ale v porovnání s naším 699 na tom byl pořád ještě dobře. Ve vojenských poměrech byl zvláštní anomálií – neměl ani vlastního mazáka, ani vlastního holuba, takže na pracovišti musel vykonávat i činnosti, které jinak s tichým souhlasem lampasáků vykonávali výlučně mladí vojáci. Nebylo divu, že se nesmírně těšil na duben, kdy měl podle slibu nadřízených vlastního zobáka konečně dostat.
Jako vnější důkaz svého definitivního rozloučení s přijímačem jsme nafasovali obnošené tesilové uniformy, ve kterých se muselo chodit na pracoviště. Do budovy E velitelství okruhu, stojící přes ulici naproti hlavní bráně kasáren, se totiž v maskáčích nesmělo. Takže jsme svoje šedesátky pečlivě složili a společně s kanadami jsme je zamkli do skříněk. Samozřejmě jsme doufali, že po zbytek vojny už ty hadry nebudeme muset obléknout…
Budově velitelství se říkalo éčko nebo také pentagon. Pentagon proto, že v ní sídlila vojenská rada Západního vojenského okruhu. Skládala se z velitele okruhu generála Ing. Vasila Vala a jeho dvanácti generálů. Dvanáct měsíčků i s třináctým Měsícem československo-sovětského přátelství ve funkci sovětského poradce. Přítomnost tolika vysokých šarží v těsné blízkosti našeho pracoviště s sebou přinášela jistá omezení. Do tiskárny i z tiskárny se muselo chodit striktně po vojensku, to jest „v tvaru“. V tomto případě ve dvojicích.
My nováčci jsme na to byli čerstvě zvyklí z příjimače, mazáci to zcela profesionálně brali jako nezbytnou součást pakárny – a všichni dohromady jsme si tento způsob chůze pamatovali ještě ze základní školy, kde se tomu říkalo chodit ve štrůdlu. Problém byl v tom, že nás bylo deset. Jako v tom známém filmu, který jsem před vojnou viděl, ale příliš nepochopil. Sudý počet. Pět dvojic. Prostý civilní mozek by zde viděl problém leda v tom, v čem je problém. Deset děleno dvěma, na to snad ani ta nejvygumovanější guma z povolání nepotřebuje kalkulačku! Omyl! Guma kalkulačku nepotřebuje, tvar však potřebuje velitele. Neboť pět dvojic je tvar! A velitel musí jít mimo tvar, jinak by nikdo nepoznal, že tu nějaký velitel je. Nehledě na to, že by pak neměl kdo zdravit kolemjdoucí hodnostně vyšší a odpovídat na pozdravy hodnostně nižších, protože v tvaru vojáci jednotlivě nezdraví! A jsme u toho. Kde jsou celé dvojice? Algebraicky i geometricky do nich jeden voják chybí, nebo naopak přebývá.
A tak musel místo bezradného civilního mozku nastoupit racionální mozek vojenský. Řešení bylo geniálně prosté. Jako většina osvědčených vojenských postupů vycházelo i ono ze staletími prověřených principů lineární taktiky. Místo aby přebytečný voják neúhledně plandal na konci tvaru, ustoupil voják z následující dvojice na volné místo po jeho pravici či levici – a hle, tvar byl takzvaně uzavřen!
To však ještě nebylo všechno. Před vstupem do budovy jsme se museli bleskurychle přeskupit z dvojic do zástupu, abychom jednotlivě, s velitelem tvaru v čele, prošli skleněnými dveřmi dovnitř. Přihlížejícího dozorčího důstojníka zdravil opět pouze velitel, protože i zástup je tvar! Průkazky opravňující je ke vstupu do vrcholné armádní svatyně jsme však museli ukázat jednotlivě. Snad abychom dovnitř nepropašovali nepřátelského agenta. Nebo dokonce slečnu...
U dveří tiskárny jsme nastoupili zády ke stěně do řady. Po vpuštění jsme opět nastoupili do řady před stolem nadpraporčíka Laurenčíka, který přijal hlášení velitele družstva, rozdělil úkoly a dal rozchod. Načež jsme se převlékli do zelených pracovních plášťů a na osm a půl hodiny se z nás stali skorocivilisté...
