Základní vojenská služba v Československé lidové armádě oné doby, to nebyly jenom dva roky, tedy sto čtyři týdnů, sedm set třicet dnů, sedmnáct tisíc pět set dvacet hodin atd. Byla to především čtyři pololetí, v jejichž průběhu prodělal vykonavatel nejčestnější občanské povinnosti vývoj, srovnatelný snad pouze s vývojem lidského zárodku v mateřském lůně.
Proměna dosavadního Homo sapiens čili Člověka moudrého v Homo militaris čili Člověka vojenského nebyla v žádném případě jednoduchá. Tak jako se vývojový stupeň člověka jménem Homo sapiens dělil na různé vývojové formy, dělil se na ně i Člověk vojenský. Nejen podle pravidel formální subordinace na hodnosti od vojína po armádního generála, ale především na dvě navzájem nesmiřitelně nepřátelské sociální skupiny (v souvislosti s armádou kapitalistického státu by marxisticko-leninský teoretik hovořil rovnou o třídním antagonismu). Na vojáky z povolání, nazývané souhrnně lampasáci, gumy, špenáti apod. – a na vojáky základní služby, nenazývané souhrnně nijak, mimo jiné i proto, že jejich vzájemné vztahy byly možná ještě antagonističtější než jejich společná třídní nenávist k lampasákům.
Příčinou byla existence více nástupních termínů v průběhu služby. Československá lidová armáda měla každý rok nástupní termíny dva – první říjen a první duben. Během dvouleté základní vojenské služby zažil tedy každý mladý muž, v jehož knihovně chyběla prestižní modrá knížka, celkem čtyři přílivové vlny nedobrovolných obránců vlasti. V první z nich připlul on sám, načež se na nekonečných šest měsíců stal holubem (bažantem, zobákem, klofákem, muflonem atd.), tedy nejnižší a zcela bezprávnou formou "Člověka vojenského", bytostí nucenou snášet tradiční potupné šikanování a předurčenou k výkonu prací, které by svým charakterem většinou nepolidštily ani tu nejochotnější a nejučenlivější Darwinovu opici...
Určitý, byť nepatrný posun na vývojovém žebříčku znamenala až další přílivová vlna, kdy holub povýšil na na staršího holuba a objektem šikany ze strany nikoli věkem, nýbrž nástupním termínem starších soudruhů ve zbrani se stával pouze v případě akutního nedostatku skutečných holubů...
Třetí půlrok vojenské služby znamenal posun mnohem výraznější, neboť z dosavadního staršího holuba se doslova přes noc stal mladý mazák, takřka plnoprávný člen vojenského kolektivu...
K vrcholu svého vývoje dospěl "Člověk vojenský" v posledních šesti měsících, kdy konečně dosáhl nejvyšší formy existence svého druhu, tj. stal se mazákem.
V některých posádkách platila sice jiná stupnice hodnot, podle níž se starší holubi nazývali mladými mazáky, mladí mazáci mazáky a mazáci supermazáky čili supry, ale ani tato stupnice, vymyšlená nedočkavými staršími holuby a přehnaně chlubivými mazáky, neměnila pranic na postavení holubů, bažantů a zobáků. Protože ten, kdo na nejobvyklejší vojenskou seznamovací otázku: "Za kolik to máš?" odpověděl číslem nad pět set, to měl za milión neboli za pytel kalendářů. Byl to zkrátka holub, zobák, bažant…
Druhý den po vystrojení v Jincích nás odvezli zpátky do Tábora, do kasáren Jana Roháče z Dubé, kde jsme si měli osvojit základní vojenské dovednosti. Nad branou kasáren byl nápis z plechových písmen, připevněných na drátěném oblouku. Místo výstižnějšího Dantova "Naděje zanech, kdo mnou ubírá se", nad ní visel zlověstně strohý nápis: "Sloužíme lidu"…
Vzhledem k tomu, že čerství mladí mazáci, ustanovení do funkcí instruktorů, si ještě plně nezvykli na skutečnost, že od této chvíle mají možnost mstít se nevinným nováčkům za všechna příkoří, která museli snášet během právě uplynulého prvního roku své vlastní vojenské služby, probíhal náš první večer v přijímači celkem klidně. Kolečka dokonalého, po celá staletí existence pravidelných armád vylepšovaného stroje na destrukci lidské přirozenosti, ještě nezabrala naplno. Trocha obvyklého vojenského zmatku, trocha ještě obvyklejšího vojenského křiku… a hodně nejistoty. Vlastně skoro samá nejistota, protože jistotu jsme měli pouze jednu – že jsme tu na dva roky.
Bylo mezi námi nemálo takových, kterým dva roky připadaly jako věčnost. Holub Karel Oktábec byl mezi nimi. Zbytečně listoval ohmatanou útlou knížkou s názvem Hovory k sobě. Marcus Aurelius nezabíral o nic víc než třeba telefonní seznam. Přesto byl tento první večer klidný. Hrozivě klidný. Pro takové jemné nuance jsme však ještě neměli ten správný vojenský čich. Ke své vlastní škodě. Jenomže i kdybychom ho měli, nemohli bychom nic dělat. Vůbec nic...
Stroj začal naplno pracovat krátce po třetí hodině ranní.
„Vstávat, holubi!“
„Teď v noci?“ zeptá se ze své zelené nafukovací matrace, této pokrokové náhražky tradičního vojenského slamníku, kterýsi z nás.
Odpověď je klasicky vojenská:
„Cožééé…?!“
Mlčky se hrabeme z postelí. Včera vyfasované polní stejnokroje vzor 60 vydechují intenzivní naftalínový odér. Jsou ještě tuhé, neseprané. Oblékání nijak neusnadňují.
„Padám z těch regálů, holubi! Padám, padám!“
„Co tu řveš, čuráku?“ zazní z chodby.
Dozorčí se prudce otočí. Nábojnice, zdobící konce červených šňůr, prověšených od jeho levého nárameníku s jedinou osamělou peckou ke knoflíku blůzy, uraženě cinknou.
„Co je, vole?“ zeptá se hlasem, který si – na rozdíl od nábojnic – uraženě zaznít netroufne.
„Co by bylo? Ptám se, co tu řveš?“ pokračuje tajemný hlas.
Do našeho zorného pole se všourá zpustle vyhlížející vojín v civilních trepkách a rozepnuté vycházkové blůze s prázdnými nárameníky. V ruce roli toaletního papíru. Mazák, jenž se po návratu z nepovolené noční vycházky chystá zalehnout.
„Budím ptáky na brambory,“ řekne defenzivně dozorčí.
„Tak buď ptáky a ne nás, kokote!“
„Aby ses neposral!“ zahučí frajtr.
„Za kolik to máš, zobe? Chceš na budku?!“
Ještě nechápeme, že se nám v té chvíli dostává jedné z prvních praktických lekcí z pravidel neformální, zato absolutně platné vojenské subordinace. Demonstrované pravidlo zní: „Číslem starší má právo, ba přímo povinnost šikanovat (buzerovat, jeb.t, mrd.t) číslem mladšího!“
Ať už to má svobodník za hodně nebo za málo, má to evidentně za míň než jeho hodnostně nižší soupeř. A protože číslem mladší má od počátku existence pravidelných armád na vojně právo jediné, totiž držet hubu a krok, raději se otočí zpátky k nám, které bezpečně převyšuje nejen šarží, ale i číslem.
„Tiskaři!“ řekne. Nezařve. A dodá s úšklebkem: „Nástup na brambory, zobáci! Ostatní chrnět!“
A zhasne světlo. Čímž nám – tiskařům, udělí on – spojař, další lekci: „Holuba od cizího útvaru přednostně šikanovat budeš!“
A tak jsem poprvé v životě škrábal brambory ve čtyři hodiny ráno. Co by člověk pro vlast neudělal...
