Prvního října 1970 jsme nebyli s Janou jediní, kteří se loučili u braneckého vlaku na nástupišti pražského Hlavního nádraží. I ty ostatní dvojice se tiskly k sobě a nechtěly uvěřit, že rozchod, na který se jim tak dlouho dařilo nemyslet, je najednou tady. Nebyli jsme jediní, ale samozřejmě se nám zdálo, že jediní jsme. A stejně jako ti ostatní jsme věřili, že naše láska je nejenom krásná a zcela ojedinělá, ale i pevná. Že ty dva roky vydrží. Že určitě vydrží. Možná. Snad…
Pak se vlak pomalu rozjel a Jana zůstala na nástupišti. Aby se mohla přijít rozloučit, utekla ze školy. Teď stála na špinavém asfaltu, opuštěná světlovlasá osůbka v krátké černé silonové bundě a bleděmodré minisukni. Uplakaných šestnáct let. Uplakané nádraží. Uplakaná obloha. Ten pohled do smrti nezapomenu. Měl jsem ji rád. Moc. Jenomže to bylo k ničemu...
Sotva vlak vyjel zpod skleněné dvorany, opřel se mi do obličeje poryv deště. Ustoupil jsem do uličky a vytáhl okno. Otřel jsem si tváře. A oči. Pršelo. Ještě jsem nevěděl, že i po čtyřiceti letech si budu pamatovat, že ve čtvrtek prvního října 1970 ráno pršelo. Začínal první ze sedmi set třiceti dnů mojí základní vojenské služby. Respektive sedmi set dvaceti pěti. Ministr národní obrany tehdy každému ročníku pět dní odpouštěl.
Vlak jel na jih. Směr Benešov, Tábor, České Budějovice. Tři posádková města. Podle povolávacího rozkazu jsem měl vystoupit v Táboře. V kolébce husitského revolučního hnutí. Věděl jsem, že díky úspěšně absolvované grafické průmyslovce a výučnímu listu ofsetového tiskaře budu sloužit ve vojenské tiskárně. Trochu mě to uklidňovalo. Jenom trochu. Rekruti ve vedlejším kupé se uklidňovali zpěvem. Nebo spíš vyřváváním toho, co na selských žebřiňácích vyřvávali už jejich rukující pradědové:
"V Hodoníněěě … za vojáááčkááá … mňa vzálííí …
moje vláskýýý na kraťůčkóóó strihááálííí …"
Také jedno z možných řešení. Svým způsobem tradiční. Pivo a rum. U moravských branců víno a slivovice. U slovenských od každého něco (nápojový lístek, na který s blížící se cílovou stanicí postupně přecházeli všichni). A písničky prapředků, kteří ovšem teprve od roku 1858 rukovali místo na doživotí na pouhých osm, po roce 1868 na tři a teprve od roku 1912 na směšné dva roky. Nikdo z nás netušil, že o třicet let později bude nejčestnější občanská povinnost trvat pouhý jeden rok, a ještě se bude volat po jejím úplném zrušení. A že nakonec bude opravdu zrušena. Nám by onoho deštivého říjnového rána bohatě stačil rok jeden. Nám, nedobrovolným adeptům druhého nejstaršího řemesla na světě. Druhého nejstaršího hned po prostituci. Ale jen tak na okraj, která své cti dbalá kurva by se prodávala za nevalnou stravu, zapůjčenou uniformu a pětasedmdesát korun měsíčně?
Branci, předurčení ke službě u táborského Okruhového karto-reprodukčního odřadu, se nakrátko sešli na svém budoucím působišti, v nevelké tiskárně v přízemí budovy velitelství západního vojenského okruhu. Usměvavý, na příslušníka lidové armády až nepřístojně elegantní major s ironickýma očima za nahnědlými skly dioptrických brýlí (později jsme se dozvěděli, že se jmenuje ing. František Blažek a že mu kolegové důstojníci říkají Poslední Američan v Táboře) nám sdělil, že před zařazením na odbornou práci musíme strávit čtyři týdny v takzvaném přijímači, kde proděláme základní vojenský výcvik. A protože tento útvar pro svých každoročních pět nováčků přijímač neorganizuje, budeme po dobu výcviku zařazeni k útvaru spojařů v kasárnách, v nichž potom budeme stejně ubytováni. Netušili jsme, co to znamená, ačkoli o základním vojenském výcviku psal moc pěkně už můj oblíbený Erich Maria Remarque. Stačili jsme se ale vzájemně seznámit. Bylo nás pět. Jako u Poláčka.
Kromě mne tu byli sazeči Karel Hájek z Týna nad Vltavou a Bedřich Vrátil z Jihlavy, knihtiskař Jiří Štokinger z Moravského Krumlova a mechanik polygrafických strojů Svatopluk Medek z Opavy. Jak řečeno, stačili jsme se seznámit. Strávili jsme spolu větší část dopoledne. Pak nás naložili do gazíku a odvezli do Jinců u Příbrami, kde nás měli vystrojit.
Mnozí branci se opravdu dostavili ve střízlivém stavu a nakrátko ostříháni. Mnozí ne. Pod sprchu a k holiči jsme museli všichni. Snad abychom si zvykli na myšlenku, že na vojně jsou si všichni rovni.
Polní sprchy byly instalovány ve velikém stanu. Kuřákům, kteří měli cigarety, pustila obsluha teplou vodu. Aby si na tu rovnost zase tak moc nezvykali.
U holiče jsme cigarety ušetřili. Ježky i máničky stříhali civilové. Výběr byl dohola nebo nakrátko (rozuměno vojenské nakrátko – čili dohola s kratičkou, symbolickou šošolkou vlasů na temeni, jakýsi negativ kněžské tonzury. V německém wehrmachtu se tomu říkalo střih nula osm patnáct. Odvážlivci, kteří zvolili první variantu, vypadali nakonec jako menší blbci. O něco málo menší blbci. Já jsem k odvážlivcům nepatřil. Nikdy...
V dalším stanu jsme se převlékli do zbrusu nových modrých teplákových souprav. Obuli jsme zbrusu nové zelenobílé kecky. Zabalili jsme své civilní šaty do velkoryse poskytnutých krabic od ztuženého pokrmového tuku. Při vypisování poštovních průvodek jsem poprvé v životě záviděl svým propoceným ponožkám. Za pár dní budou doma. Na rozdíl ode mne.
Když jsme z té celtové průmyslové linky na výrobu vojenských polotovarů vypadli na druhé straně ven, navzájem jsme se nepoznali. Nikdo z nás pěti si v té chvíli neuvědomil, že tím symbolicky začíná naše proměna. Proměna samostatně uvažující lidské bytost ve vojáka...
