Na rozdíl od většiny ostatních útvarů se v táborské okruhové tiskárně chodilo na vycházky až neskutečně často. V podstatě kdykoli se nám zachtělo. Tankisti, motostřelci, spojaři a ostatní příslušnici bojových útvarů, se dostali ven většinou tak jednou za měsíc. Tak často jsme my jezdili domů na opušťák. Byli jsme se svým vycházkovým privilegiem spokojeni. A samozřejmě jsme ho považovali za zasloužené. Jako všichni privilegovaní…
Tu a tam se ovšem chybička vloudila. Jako třeba na jedné z prvních vycházek, na kterou Svaťu Medka a mne vzal mazák Franta Baďuřík. V deset večer jsme museli být zpátky v kasárnách, ale ještě čtvrt hodiny před touhle osudovou hodinou jsme seděli v hospodě. Naše nesmělá upozornění František drsně, po mazácku odbýval:
„Vyser se na večerku! Dneska má dozorčího na rotě kámoš. Taky Brňák. Já to s ním vyřídím!“
„Já nevím, ale…“
„Nevíš, protože jsi holub. Až budeš stará páka jako já, tak vědět budeš. Komu dáš vycházkovou knížku, až se vrátíš na rotu?“
„No… dozorčímu…“
„Tak vidíš! A to je můj kámoš! Dáme ještě jedno, a potom možná půjdem. Slibuju, hoši, že to ukecám!“
Neukecal. Přetáhli jsme večerku o půl hodiny, ale ukecávat nebylo co. Františkův kamarád nám pomoci nemohl, protože deset minut před naším příchodem si od něho dozorčí důstojník útvaru osobně vyzvedl vycházkové knížky všech vojáků, kteří se vrátili z vycházky. Tedy těch, kteří se vrátili včas. Dozorčí důstojníci to občas dělávali. Zvlášť tenhle. Jmenoval se nadporučík Novák a té „neukázněné tiskařské bandě“, která bydlela v rajónu jeho roty, aniž spadala pod jeho kázeňskou pravomoc, se už dlouho pokoušel dostat na kobylku. Což se mu teď konečně podařilo. Díky nám třem…
Dobrotivý major Sobek nás musel nějak potrestat. Bylo z toho sedm dní nepovolených vycházek z ubytovacího prostoru (tzv. „zaražené prdy“) a ztráta naděje na vánoční volno k opuštění posádky čili VOP. Za blbost se platí…
Den před Štědrým dnem jsem šel na jedinou vycházku, kterou jsem jako čerstvý hříšník o Vánocích dostal. Do kina. Už si nepamatuji, co hráli za film. Stejně mi to bylo jedno, protože jsem byl po dlouhé době konečně sám. Život v družném vojenském kolektivu má i své stinné stránky. Při návratu do kasáren jsem na zasněžené hrázi rybníka Jordán nepozdravil vojína, který šel proti mně. Stejného vojína, jako jsem byl já. Bohužel však zároveň příslušníka pořádkové hlídky, kterého její velitel poslal napřed a se zbytkem lítačky se šoural za ním. Osvědčený, byť podlý trik zkušených velitelů pořádkových hlídek. Podle platných vojenských řádů byli vojáci povinni zdravit se navzájem. Tedy i vojáci stejných hodností, v tomto případě bez hodností. Nedělali to, pochopitelně. To jenom gumy si salutovaly navzájem…
Zkrátka a dobře, dali mi razítko do vycházkové knížky, a domů jsem nejel ani v lednu. Tak už to na vojně bývá. Kdybych byl býval šel místo po hrázi delší a nepohodlnější cestou přes rokli Tismenického potoka, kterou nám zkušení mazáci ukázali hned při první vycházce, nebyl bych byl lítačku potkal. Kdybych byl býval bral vážně Baďuříka, který mne před odchodem varoval, že dneska má lítačku nadporučík Kejř, byl bych možná zůstal v kasárnách. Pořádkové hlídky pod velením tohoto ambiciózního velitele roty týlového zabezpečení byly totiž neblaze proslulé jako Kejřovi vlčáci. A tak to bylo zase za sedm. Za blbost se opravdu platí. Někdy i za vlastní…
Podruhé (z ještě větší blbosti, zato naposledy) mne chytla lítačka v hospodě "U Lichviců" na táborském náměstí, kam jsme si vyrazili se Svaťou Medkem. Načerno. Jak jsme tak seděli a lili do sebe jedno pivo za druhým, zastavil se najednou u stolu nějaký poručík a požádal mě o knížku. Kupodivu si nemyslel, že je ve veřejné knihovně. Měl opasek a šňůry. Četař, který s hranou nezúčastněností stál krok od něho, měl na levém rukávu červenou pásku. Takže lítačka. No nazdar, pomyslel jsem si, už zase. Rozepnul jsem levou horní kapsu na blůze. Samozřejmě zbytečně. Rozverná nálada, na které jsem cílevědomě pracoval od prvního vypitého piva, mě rázem opustila. Teprve teď jsem si všiml, že Sváťa u stolu není. Pravda, před chvílí odešel na záchod. Před chvílí. Klikař. Proč to vždycky musím odsrat já?!
„Nemám,“ zamumlal jsem a vstal. Civilové u okolních stolů se šklebili. Pro ně to byla zábava. Ve městě, o kterém se říkalo, že když plivneš do vzduchu, padající slina spadne buď na kurvu nebo na lampasáka, byly podobné scény na denním pořádku....
„To jste tu načerno?“ podivil se poručík. Nebylo divu, že se divil. Voják, který si v sobotu večer vyjde bez povolení do některé z hospod ve vnitřním městě, musí být blázen. Nebo… no ovšem. Nebo holub. Zobák. Bažant.
„No… ano, soudruhu poručíku. Načerno.“
Na rozdíl od nadporučíka Kejře nebyl tenhle lampasák lovec lidí. Viditelně mu nepůsobilo rozkoš trýznění osob se sníženou inteligencí. Dělal svoji práci. Měl rozkaz kontrolovat vojáky, tak tedy kontroloval vojáky. Jenomže – co měl dělat s vyplašeným pitomcem, který se ani nepokusí zapírat? Který netvrdí, že vycházkovou knížku ztratil? Nebo zapomněl. Nebo že se s ním zrovna dneska odpoledne rozešla slečna, a on se musel jít za každou cenu napít. Na vojně není přiznání polehčující okolností, nicméně občas pomůže…
„Počkejte na nás venku!“ nařídil přísně. Otočil se a pokračoval v kontrole. Vyšel jsem do chodby a potom po několika schodech do úzké postranní uličky. Stálo tam pár mlčenlivých stínů. Zbytek lítačky. Dívali se na mě. Mlčeli. Po zkušenosti s Kejřovými vlčáky jsem si o svém dalším osudu nedělal iluze. Tehdy před Vánocemi jsem vycházku měl, a bylo z toho sedm dní zaražených vycházek. Tentokrát jsem neměl nic, dokonce ani vycházkovou knížku, do které by mi mohli dát zápis. Měl jen čím dál tím víc střízlivější hlavu.
„Mám tu počkat,“ řekl jsem tupě. Takže potřetí, napadlo mě. Do třetice dobrého i zlého. Tentokrát už z toho konečně bude basa. A nejspíš vyhazov z tiskárny. U odloučeného útvaru topografické služby ve Stříbře, kam se z trestu posílali vojáci základní služby i lampasáci, budu konečně mezi svými...
Stál jsem a čekal. Vojáci také stáli a čekali. Dívali se na mě. V jejich očích rostl údiv. Nepochopení. A nakonec pohrdání. Pak vyšel ven četař, vytřeštil na mě oči a řekl: „Zdrhni, vole!“
Pozdě. Ve dveřích se objevil poručík. Když mě uviděl, pohlédnl nejprve krátce k temné noční obloze, potom se demonstrativně zadíval na osvětlený ciferník hodin na kostelní věži. Zády ke mně si nařizoval hodinky. Potmě...
„Tak přece zdrhni, čuráku!“ sykl četař. Konečně jsem pochopil.
„Jo,“ vydechl jsem podlézavě. „Jo… děkuju… díky…“ A nesmyslně jsem se rozběhl uličkou dolů k parkánu a dál po cestě k Tismenickému potoku. Několikrát jsem uklouzl na neposypaném náledí a praštil sebou o zem. Dopadlo to dobře, přes plot kasáren jsme se už naučili lézt tak, aby nás nikdo nechytil. Ale ten potupný smích za zády jsem pak slýchával ještě dlouhá léta...
