Středa převlečená za pátek třináctého !?

Středu mají většinou všichni rádi v poledne se půlí týden a do víkendu není daleko... Ale středa může jednoho pěkně potrápit ;) Na tuto středu hned tak nezapomenu :)) Dnes již s úsměvem, ale zažít bych to znovu nechtěla :))

Ráno vypadá jako každé druhé. Jen drobná odchylka, Pepík ještě spí. S úsměvem na rtech si pomyslím: „Ha a je tu opět den, kdy Pepča ignoruje ráno. Dneska bude asi náročný den. Nebyla jsem daleko od pravdy. Pomaloučku polehoučku se nabaloval jeden drobný problém za druhým. Ať se jednalo o oblékání spícího Pepíka, přes zjištění, že si můj nejstarší vzpomněl na domácí úkol, který samozřejmě nebyl vypracovaný. Ranní maraton nabíral na obrátkách. Stále ještě oblékám vláčné tělo spícího Pepíka, ale už i částečně kontroluji domácí úkol přes rameno, apeluji na svou dceru, aby si rozčesala vlasy a připravila gumičky. Jakmile doobléknu Pepču, že jí udělám cop nebo culík, prostě co bude chtít.

Mrknu na hodiny, čas je proti mně, přidává se nervozita a vědomí pozdního příchodu do práce. Kouknu na domácí úkol. Ajéje, zájmena, kurnik zrovna látka nad kterou se musím pozastavit a v klidu si přečíst a určit pády, abych to měla správně. Nedá se nic dělat, čas tlačí, hodím tam podpis a už pletu cop a sháním se po gumičce.

Konečně všichni oblečení, svačinky a pití v batůžcích. Hodím na sebe kalhoty, tričko, přes ruku bundu. Ještě mobil, klíče… klíče, kde mám zase ty klíče! Byly jako vždy na stole. No nic, honem ze dveří, na ruce spícího Pepču a už se vidím za volantem. Ach jo, kdo by čekal, že v polovině dubna najde námrazu na autě? No přeci já. Pavluš vzpamatuj se, žiješ na horách. Rychle jsem seškrábla nutné zorné pole a vyrážím do špičky, jen abych přijela včas. S vědomím, že se opozdím, jsem prolétla městem jako pirát. Už jen chyběla ta pověstná koudel za ….

U dveří postává první zákazník, mezi pozdravem a omluvou za pozdní příchod s ujištěním, že jsem již včera připravila požadované zboží, mi zřejmě bylo odpuštěno. S omluvným úsměvem zákazníka zkasíruji a už přemýšlím, co udělám s Pepíkem, který již plný života brouzdal po prodejně a prohraboval mi moje upravené regály se zbožím. Běžně cestou do práce synka nechávám u mamky na hlídání, ale dnes to nebylo ani trochu možné, další zdržení by mi taky již nemuselo projít. No tak ho na chvilku něčím zabavím, vždyť přeci pracuji v papírnictví.

Mezitím co mu hledám něco na malování, objeví lihové fixy a své krásné nové bílé botasky začne přebarvovat na modro. NO budiž. To se umyje, snad. A Pepča pokračuje, začne pobíhat mezi regály. V tom přichází další zákazník a zrovna si vybral zboží, které se prodává velmi zřídka a to originál (nejmenovaná značka) kuličkové pero. Pozorujíc Pepču jak mi ničí prodejnu marně přemýšlím, kam jsem dala krabičku k tomu zatracenému peru. Konečně jsem našla, co potřebuji. Vypakovala jsem s úsměvem zákazníka a netrpělivě čekám na kolegyni, abych mohla odvést Pepíka k mamce.

Zazvonil telefon: "Dobrý den“, poznávám v po hlase svou novou kolegyni, „já dneska přijdu až v poledne, potřebuji“ ...bla bla bla... můj mozek vypouští informaci, proč kolegyně potřebuje přijít později a už se rozbíhají myšlenky: CO S PEPOU!!!!" Nezbývá než vyčkat až dorazí do práce paní šéfová a požádat ji o uvolnění na 10 minutek. Odbila půl devátá, už je to hodina co mi Pepík probírá zboží a testuje všechno, co mu přijde pod ruku. Pastelky, fixy, barevné papíry mění své stanoviště tak rychle, že přestávám mít přehled. Konečně se otvírají dveře a vchází paní šéfová. Vrhnu na ní zoufalý pohled a vyhrknu, co potřebuji a mizím s Pepíkem rychlostí světla ze dveří, dřív než nadělá ještě více škody.

Uf.. devět hodin a já si konečně sedla v klidu a zalila kafe a začnu se probírat pracovními povinostmi. Dveře.. (ach jo, ani jsem si nelokla kafe) zákazník... za ním vchází dodavatel... a jen hlesne: "Chcete to hodit na chodbu?" Jen mezi řečí hlásím, že ano. Potvrdím fakturu, doobsloužím zákazníka a už vidím jen záda dodavatele. Mrknu na chodbu a co nevidím, nějaký renonc... Kuknu na fakturu a už vím, že mám špatnou dodávku.. Vybíhám před firmu a na poslední chvíli zastavím dodavatele... Nakonec jsme se dohodli, že už to tak necháme.. S omluvným úsměvem odjíždí. A já se už vidím u chladnoucího hrnku kávy..

JENŽE...... Jak jsem vyběhla bezmyšlenkovitě ven, šlápla jsem do psího exkrementu a na botě jsem si to rozšlapala po celé chodbě a koberci v prodejně. TO ZJIŠTĚNÍ CO SE PŘIHODILO..... Šly na mě mrákoty... Kafe nekafe... muselo jít vše stranou a já jsem se vrhla na úklid nenadálé situace...

Půl jedenácté... totálně ledové kafe jsem lokla najednou, ale konečně bylo uklizeno a vyvětráno. Čas utíkal kvapem a než jsem se stihla rozkoukat bylo poledne. S příchodem kolegyně jsem trochu zvolnila s tím že si půjdu "provětrat plíce" na rampu...

Jenže jsem vyběhla bez klíčů a zabouchla jsem si přístupové dveře.. Nemohla jsem se doklepat na kolegyni.... A přemýšlela zda přelezu bránu nebo si sednu na schody a budu čekat. Nakonec mě spasil mobil a můj pamatovák na čísla a dovolala jsem se o pomoc :))

Pajuš