Každý zločin má být po právu potrestán

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila.... Dnes na téma: "Nedobytná cela, aneb nenechávej nikdy klíč v zámku....."  

Jen se přiznejte, kdo z vás nechal někdy klíč v zámku a než otočil zádelí, stihlo dítko otočit klíčkem a malér byl na světě..
Já osobně jsem zhřešila všehovšudy, co by jeden, na prstech jedné ruky, napočítal....
Mladistvá nerozvážnost, novopečené maminky, sžívání se s novou životní situací a v tom klika cvakla, dvéře letí, pod plachetnou osoba....
Dobře, dobře, přiznávám, nechala jsem se trochu unést... přeci jen konec školního roku, emoce a Erbenova Polednice se mnou dělá divy :))
Zkrátka … Větře, větře, větříčku, shoď mi jednu hruštičku….
Já v tom tedy dneska lítám :))
Zabouchla jsem si dveře, kabelka v předsíni na věšáku včetně peněženky a mobilu. Zůstal mi pouze kočárek, plačící dítě a přehršle hormonů….
Prvotní paniku vystřídala naštvanost, následovaly pitomé nápady, že bych mohla vyšplhat na stříšku a protáhnout se pootevřeným okénkem na toaletu...Cha, par týdnů po porodu, stále ještě krásně kyprá... Jak říkám, pitomé nápady :)))
Nezbylo mi, než se v horku přemístit na pracoviště toho pána, co si říká můj muž a požádat o pomoc...
O dva roky později, jsem pro změnu vyběhla z poza dveří pouze ve spodním prádle a otrhaném kojícím tričku s dcerkou na ruce a v druhé dřímajíc pytel s odpadky. V původním plánu, jen položit pytel s odpadky za dveře...
Jenže vykoukla sousedka a tak jsme se daly do řeči. Této situace využil malý ďáblík, zabouchl dveře a zamkl...  Tentokráte jsem neměla ani kočárek, ani boty, natož oděv na vyjití do ulic, navíc malého tříletého ďáblíka za zamčenými dveřmi... Takže potupná pouť číslo 2, na pracoviště mého muže se nekonala. Následovalo přemlouvání, domlouvání, slibování, hrození i hrotění… Hory ani doly nepomohly... Oběhala jsem půl paneláku s prosbou, zda si mohu zavolat a nechat se vysvobodit ze zlého snu. Přiznám se, že ani cena pana klíčníka, vášnivého čtenáře Božky Němcové, mě nebylo líto obětovat, ač jsme do výplaty, díky mé blbosti, jedli jen chleba se solí...
A do třetice všeho dobrého.... 
Neměla jsem hlídání pro Pepču a tak jsme spolu s plným batůžkem stavebnic a hraček vyrazili na pracovní poradu. Pepík hlasitě pozdravil mé milé kolegyně a usadil se na velící židli v kanceláři a vybalil si své poklady.
Po důkladné instruktáži jsem se šla věnovat pracovním povinnostem.
Zhruba po půl hodince, se začal Pepča dobývat ze dveří s tím že nutně potřebuje čůrat... No což tak jsem vyběhla s omluvným gestem a doprovodila synka na toaletu.
Než jsem se vrátila zpět na poradu, vyjádřil synek přání, návratu domů. Chlácholila jsem ho, že už jen chvilenku a pojedeme domů. Hodil po mě jeden ze svých smutných obličejů s náznakem nesouhlasu.
Netrvalo dlouho, když nás vyrušil známý zvuk ohlašují komplikace.
Pepíkovi se podařilo zamknout celou naší pracovní skupinu v jednací místnosti.

Polil mě pot, orosilo se čelo, braly mrákoty....
Jak já teď, přes zavřené dveře, vysvětlím synkovy, aby otočil klíčem a vysvobodil nás.
"Pepí, otoč klíčem."
"No."
"Pepí, otoč tím klíčem a pojedeme domů."
"Emmm, no. Mámo, pojď."
"Pepí, ale já nemůže, když neotočíš klíčem, potřebuju klíč."
Začaly padat návrhy, jak z této situace, když v tom prosvištěl klíč pode dveřmi...
V úžasu nad tím, jak Pepík vyřešil situaci, která mě ani nenapadla, nás všechny v místnosti ohromila.
Denně mě můj brouček ohromuje, překvapuje a hlavně obohacuje. Netvrdím, že máme lehké žití, ale za nic na světě bych to nevyměnila, když vidíte, že zvládá vyřešit situace zcela sám a bez pomoci....