Zpátky do reality

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila........  Dnes na téma: Když si máma jednou za rok odskočí do světa lidí....

Nevím jak často se chodíte bavit, netuším kolik víkendů můžete strávit se svým partnerem a už rozhodně nemám představu jak to máte s hlídám, pokud máte děti.

Mé vzpomínky na dětství se vždy točí kolem babičky, co pamatuji skoro každý víkend jsme jely hned po škole k babičce a rodiče si nás vyzvedávaly v neděli. Léto jsme trávily buď u babičky nebo jsme měly zajištěný dvou až třítýdenní letní tábor.

Vybavuji si závody, na kole pionýr bez převodu, se sestrou, kdy jsme pokořily Černostudniční kopec za 14 minut a jako závodnice Tour de France fičely z kopce rovnou, no ano, k babičce. Bylo to zhruba 7 kilometrů zpravidla pokořených do 20ti minut s převýšením 160 metrů. 

Ach to dětství, nikdy jsem nepomyslela jak to vnímají rodiče, až teprve teď si uvědomuji kolik času mohli mít pro sebe. Nebo si jen tak oddechnout, upustit páru, nemyslet na to že mají doma děti co je potřebují.

Moc často si nestěžuji na svou životní roli, snažím se přijímat co mi bylo dáno, ale čas od času cítím křivdu, nespravedlnost a hlavně únavu. Moci si tak lehnout do trávy a pozorovat mraky, ležet a nevstávat, vypnout naprogramovaný systém. Nehledět po okolí a nepátrat po možnostech nebezpečí, netěkat z osoby na osobu a nedomýšlet čemu všemu se vyhnout jen aby nebyl zase nějaký konflikt. Připadá mi že sedím na trní, každý pohyb, mihnutí mě nutí být ve střehu.  V myšlenkách stále u svého syna.

Jednou za rok máme s manželem zajištěné hlídání na dvě noci. A v tyto dny vyrážíme do víru festivalové zábavy s přáteli do Hořic. Vypnout a tzv. zrestartovat systém. Užít si oblíbenou muziku, zařádit na place, zaskákat, zařvat a zazpívat songy našich metalovorockových srdcí. Je to vždy úžasný víkend.

O to horší je návrat ze světa lidí do naší reality... a dalších 359 dnů před námi, než bude zase volný víkend.....