Z deníku autistovy matky, před tím než se definitivně zbláznila ..... Dnes na téma: Jak zvládnout oblékání.....
Vybavuji si dávnou vzpomínku, kdy jsem se sestrou "vyrabovala" babičce skříň. A naše módní výstřelky opravdu stály za zhlédnutí. Šaty s motivem švestky ke kotníkům, kolem pasu úzký pásek, na hlavě fáč upevněn korunkou jako pro princezny, přes hlavu starou záclonu, šourajíc své nožky velikosti 30 v botkách na podpatku minimálně o deset čísel větších, kolem krku mohutný korálkový doplněk. Zkrátka pohled pro bohy :)))
Také módní trendy našich dětí vyloudí nejeden úsměv na tváři. Botičky obráceně, tričko naruby, punčocháče jakbysmet. Ale pokus o oblékání se počítá.
Jeden z výrazných znaků většiny autistů je, že neradi nosí oblečení, jak by řekla moje babí: "Stále s holou prdelkou." :))
A oblékání Pepíka je kapitola sama o sobě o třech dějstvích. Pohodlně se usaďte, začínáme....
Dějství první, roztomilost sama.
Není nic krásnějšího, než-li dobře naladěný, vyspinkaný brouček. Který se ráno přikrade k Vám do postele, obejme Vás a pokouší se vzbudit. Tahání za řasy, lochtání na chodidle, nebo domácí "SUMO" zápas, kdy na Vás skočí pětadvacet kilo živé váhy s rozeběhem. To je ten okamžik, kdy vím, že dnes nebude protestovat a oblékání proběhne naprosto v pohodě. Dokonce nechá promluvit svůj ukazováček při výběru oblečení. Časová náročnost pět až deset minut.
Dějství druhé, hadrová panenka.
Znáte ty hadrové panenky, které vytváří různá sdružení pro děti v nemocnicích? Přesně taková hadrová panenka leží v postýlce, sice probuzená, ale absolutně bez pohybu. Bezvládné tělíčko bez energie. Obléknout Pepíka v tomto rozpoložení dá pěkně zabrat. Jeho pětadvacet kilo je v tomto okamžiku dvojnásobné. Ale časem si najdete ten správný grif a jde to stále lépe ;) Když už se podaří obléknout, tak stačí odnést Pepču za dveře a zde se okamžitě probudí a bere na vědomí, že se jde ven. Časová náročnost patnáct až dvacet minut plus pět minut pro převlečení mé maličkosti v čisté nepropocené oblečení :))
Dějství třetí, souboj titánů.
Hlavním znakem nadcházejícího souboje je ignorace rána. Mámo spím a z postýlky nevylezu. Pouhé probuzení zabere dobrých patnáct minut. Poté začíná honička, kdy Pepík buď běhá po bytě a rozhazuje připravené svršky, nebo se schovává do bezpečných protitankových krytů, úložných prostorů pod postelí. Vyproštění Pepči probíhá v podobném duchu jako v mém článku http://okalova.blog.idnes.cz/c/468556/nevyzadany-nakup.html. Předehru by jsme měli a sebou a jde se do ringu.
Obléknutí obyčejné ponožky je doprovázeno řevem, kopáním, škrábáním a dalo by se říci i latinskými tanci. Mrštnost mého synka je neuvěřitelná. Než-li stačíte obléknout druhou do páru, první už letí vzduchem proti zdi. Krůpěj potu si razí cestičku z mého oroseného čela přes spánek, vyhne se mému ďolíčku na tváři, nabírá rychlost po čelisti a sklouzne po šíji rovnou do výstřihu. Až na třetí pokus jsou ponožky na svém místě, dokonce i trenýrky a na řadu přichází kalhoty. Zpravidla se mi Pepík vycukne a začínáme nanovo po opětovném dolování z protitankového krytu. S vypětím všech sil se pokouším znovu obléknout synka. Tentokrát si připravím trenýrky do kalhot a navlékám současně, jakmile provléknu nožku nohavicí přijde na řadu ponožka a okamžitě bota. Abych nedala možnost si ji zase svléknout mezitím co opakuji proces s levou nožkou ;) Oblečeného Pepíka do půl těla odnáším na chodbu, kde jej doobléknu. Většinou to již vzdává a usedá schoulen do rohu místnosti. Hurá pro dnešek jsem zvítězila. Časová náročnost šedesát až devadesát minut plus deset minut na rychlou sprchu vítězky.
Jednu výhodu to má ;) Nemusím utráce korunky v posilovně, mám totiž úžasného osobního trenéra ;) a to zcela zdarma :)))
Pajuš
