Je mi smutno a mám vztek. Pocity se ve mě perou a nejsem schopna normálně myslet.
Co se to vlastně přihodilo a jak se to mohlo vůbec stát.
Normálně si sedla k počítači, párkrát klikla, našla, co hledala, pak přijela, ubytovala se, vyspala dorůžova a šla. Po ní spoušť a slzy a smutek a obrovský vztek....!
Událost, která se přihodila ve Žďáru, mne zasáhla přímo do srdce. Hluboce projel mým tělem nůž, který vyrval život z Petra, z kluka, který byl kamarádem mých několika žáčků.
Hned jsme u nás ve škole věděli, že na škole na Stalingradu se stalo něco strašného. Napsala nám to naše bývalá kolegyně a napsali to i žáčci z té školy našim žáčkům.
Děti u nás kolabovaly, plakaly, seděly a jen přijímaly a posílaly zprávy. My učitelé jen v hodinách seděli a hlídali je. To, co v nás všech se odehrávalo, nelze ani popsat. Jak se vůbec mohlo něco takového přihodit.
Obchodka byla začipovaná, přesto se mezi ostatní děti vmísila narušenkyně, která vytáhla smrtící zbraň a zaútočila. Nemělo k tomu dojít. Nesmí k něčemu takovému docházet. Prostě nesmí. Sice byla přijata všechna možná opatření, aby už nikdy, ale už se stalo.
Předně ta žena se neměla vůbec pohybovat mezi námi. Když se ji rozhodli pustit, nechápu sice proč a jak, tak měla být pod kontrolou. Nesmíme být v těchto případech ohleduplní a benevolentní. Musíme být tvrdí a nekompromisní. Vždyť už jednou se pokusila.... A společnost ji nechala jít.
