Tím samozřejmě nechci napsat, že žáci jsou jen debilní, stejně ani není mým záměrem se vyjadřovat vulgárně. Jen jsem chtěla využít bohatou slovní zásobu češtiny, abych vyjádřila co nejlépe a nejvýstižněji svoje pocity v roli žáčka z dvoudenního povinného školení. Už bych do lavice nechtěla. Fakt ne, ale přesto bych doporučovala všem učitelům a rodičům se na několik dní vrátit zpět na tvrdou židličku a poslouchat výklad, který je často přednášen zcela neznámou češtinou.
Vždycky jsem tvrdila, že největším trestem pro mne by bylo mi zavázat pusu a přivázat k židli, abych nemohla mluvit a nemohla sebou šít. Ty dva dny, co jsem musela skoro osm hodin poslouchat mladého lektora mluvícího pro mne opravdu neznámou řečí, byly utrpením.
První den první hodinu jsem byla celkem v pohodě. Po přestávce jsem se informovala, že jak ještě dlouho TO bude. Odpověď mne šokovala a uzemnila. Ještě aspoň do půl páté, a to bylo jedenáct. Okamžitě jsem se ohradila, že jestli si zkusil být celý den v klidu, poslouchat a dělat úkoly. Navíc nám učitelům slíbil domácí úkol, bez jehož splnění nedostaneme certifikát. Kašlu na certifikát. Takových už mám a stejně jsou mi na... (hříbek). Šlo však o projekt, bez kterého bychom nemohli vybavit školu potřebnou technikou. Musela jsem tudíž vydržet, ale fakt to bylo utrpení. Abych nezapomněla. Na moji důležitou otázku o jeho zkoušce výdrže odpověděl, že prý žádný problém. Podle mne lže, ale lhát se snad nemá. Jenže kdo v dnešní době nelže, ať hodí kamenem. Po stránce kamení je u nás tedy bezpečno.
Druhý den byl ještě strašnější, ale to už jsem nebrblala jen já, ale i ostatní moje kolegyně. Postupně jsme začaly houfně odcházet na záchod, ono totiž bylo v učebně i celkem chladno, pak také nutně něco vyřídit ve sborovně, anebo předat veledůležité materiály paní ředitelce. Ne všechny moje milé kolegyňky se vrátily. A na závěr velmi, ale velmi nudné lektorské samomluvy zase další úkol. Opět ujištění, že bez splnění obou zadání nedostaneme strašně důležitý orazítkovaný kus papíru.
Pro mne za mne, ale zase mi nedalo moje hujerství, kterým jsem byla již jako malá holka vyhlášená,abych úkoly nesplnila. Jednoduše jsem sedla a za asi čtvrt hodiny úkoly splnila. Oba dva a ihned zaslala tomu nudnému školiteli. Musím ale se pochválit. Jsem to ale holka chytrá a fikaná. Na první úkol jsem použila již kdysi vytvořenou prezentaci, kterou jsem jenom přejmenovala a lehce doplnila. Druhé zadání jsem měla vlastně již hotovo ze školení. Jako bych něco dopředu tušila. Cvičení, která jsme plnily společně s panem lektorem, jsem podle pokynů nemazala, ale uschovala. Nic jednoduššího, než rozkliknout moje soubory, pojmenovat ten náležitý a hotovo. Jsem neskutečně šikovná.
Ještě teď, když si vzpomenu na ty dva dny utrpení, je mi zle. Zívala jsem při nich, šila sebou, byla mi zima, chtělo se mi pít měla jsem hlad, také jsem musela poslat nutně nějaké esemesky, tak jsem pomalovala několik Á-čtyřek, vykřikovala jsem a bavila se s Miluškou. Pan lektor se tvářil důležitě, náruživě a zapáleně do své přednášky, že mi připadala jeho trpělivost až neuvěřitelná. Ani brvou nepohnul. To já mít takového žáčka, tak řvu jako pominutá. No, neřvu, ale asi bych zakročila.
Tak nám to už začne. Těším se na své svěřence. Těším se na školní rytmus, jen se musím nad sebou zamyslet a nezapomenout, jak mně bylo v lavici při dvoudenním školení. A to ty naše dětičky musí vydržet asi 6 hodin x 5 dní x hodně týdnů....! Taky jim není někdy dobře, je jim zima a bolí je zadek na tvrdém židličkovém dřevě, taky mají žízeň, hlad a chce se jim čůrat, anebo musí opravdu někdy něco veledůležitého vyřídit. Navíc nad nimi visí Damoklův meč v podobě písemek, známek a následně rodičovské rákosky.
Takže paráda!
