Utáhněte si opasky. Zdražujeme....!

Banky prý jásají, občané plakají. Prý ještě bude hůř. A tak, občané, neutrácejte zbytečně za velké pásky, anebo moc tuhé. Nejlepší jsou ty hadrové. Do nich se dírky dělají celkem lehce. Pak snad budete mít šanci přežít. 

Já na pásky vyzrála. Já si nekupuji pásky s dírkami, ale se sponou, ve které si potřebnou velikost lehce nastavím sama. (U Vietnamců jsou dokonce za dvacku. Mám jich hodně - různé barvy k různému oblečení.)

Už od nepaměti si kupuji pásky dětské. Dosud mi stačily a stačit zřejmě budou.

Nejdou mi dohromad "kecy" o zdravém životním stylu s jednáním našich mnohých činitelů. 

Zdravě jíst  - kvalitně, bez éček, nejlépe čerstvé potraviny, málo tuku, hodně ovoce a zeleniny.

Nezapomínat pít - mimálně dva litry denně. Jenže kvalitní obyčejná voda taky něco stojí. (Po mé exkurzi v čističce se mi do vody z vodovodu nechce.)

Hodně sportovat, a tak buď si zaplatit drahou posilovnu, drahý bazén, koupit předražené kolo, brusle, lyže sjezdařské a běžecké (Obyčejňákům stačí jedny.). Samozřejmě kvalitní oblečení a prádlo, o botách nemluvě.

I hlava by se měla držet v aktivitě. Jenže kursy psaní, jazyků, ručních prací taky něco stojí.

Já propaguji psychickou pohodu. Bez ní to nejde a bez ní nic není v pohodě. I když budete se stravovat podle všech lékařských pravidel, sportovat podle předpisu, zaměstnávat hlavu, tak prostě budete "namydleni", když budete polykat prášky na nervy. Radím Vám, čtenáři, berte život takový, jaký je, a  radujte se, že žijete. Fakt jsou věci, se kterými nic neuděláte. Jedna moje kolegyně byla málem na prášky, když jeden z jejich synů měl odletět na tři měsíce do Ameriky. Chytrý kluk, a tak mu byl nabídnut za odměnu studijní pobyt na nějaké americké univerzitě. Asi poznamenáte, že  není normální, aby se normální kluk dostal na stáž do Ameriky. O tom ale není moje vsuvka. Jde o to, že se z toho pomyšlení, že její syneček poletí tak daleko a na tak dlouho málem zbláznila. Vzala jsem si Janu stranou a vyslechla ji. Dlouho mluvila a opravdu se trápila. Mně stačilo jen říct: "A co s tím naděláš. Co se má stát, se stane. Netrap se." A bylo. Jana pochopila a byl klid. Syn si Ameriku užil a Jana si užila vlastně taky. 

Noviny někdy raději neotvírat. Tak se mi to stalo tento týden s jedním nejmenovaným deníkem. Hned titulka mne upoutala. Zdražování. Obvykle tyto články nečtu, protože to je právě věc, se kterou já nejsem schopna hnout. Nikdo z nás, i když se budeme bouřit sebe víc. Vždycky si ti nahoře najdou cestičku jak dosáhnout svého. Od nás občanů se očekává, že "budeme držet hubu a krok".  Ono nám nic jiného nezbývá. Dosud jsem v klidu a dlouho bývám v klidu, ale jakmile dobublá moje tpělivost, pak všechno a všichni stranou. To mi připomíná pokus při hodinách chemie. Náš chemikář se pokoušel hodiny nudné chemie občas zpestřovat "bezpečnými" pokusy. Jednou si to přihasil se sodíkem a pokoušel se o chemickou reakci sodíku a vody.  Blaf a nic. Prý ho do vody hodil málo. Náš chemikář byl velmi vytrvalý a nenechal se neúspěchem odradit. Další hodinu si sodíku přinesl více. Povedlo se. Fakt velký zášleh a výsledkem byla propálená třídnice a katedra a my studenti jsme se se smíchem váleli po zemi. Chemikář byl rozpačitý. Udělal prý zásadní chybu. Nevzal si na sebe ochranné pomůcky. Absurdní. Chyběla mu přilba. Popálený student by zase asi takový problém nebyl. 

Zdražuje se a ti nahoře přemýšlí, kolik jim to vynese. Banky se prý radují. Budou mít více v kasičkách. Tak snad i větší výplaty? Vyšší odměny? Anebo kam ty "vyzískané" penízky půjdou? Nejsem expert, jsem jen ubohý konzument, kterému je jedno, jestli si koupí šunku, anebo gothaj. Já osobně raději gothaj. Ale co mé malé dítko, o které se musím starat. Mojí povinností je poskytnout mu zdravý vývoj. Já si v pohodě pásek ještě mohu utáhnout. Dosud mám v pase asi šedesát centimetrů, a tak určitě ještě o nějaký ten cenťák mohu přitvrdit. Ale jde o moje dítě. Tomu fakt utahovat pásky nemohu. Nemohlo by dýchat, nemohlo by žít, nemohlo by pak o mne, až budu stará, pečovat.

Prý se bude zdražovat dále. Jenže se zdražuje neustále, aniž by se o tom mluvilo. Nevšímám si moc cen. Raději. Před nedávnem měla moje holčička velkou chuť na jogurt s křupinkami, a tak jsem jí dala patnáct korun. Před týdnem jsem ho koupila (ne v akci) za necelých čtrnáct, a tak jsem předpokládala, že peníze budou stačit. Dítko se vrátilo s malým jogurtem bez křupinek. Prý stačí, i ten je prý celkem dobrý a křupinky si do něho může nasypat samo. Doufám, že takhle to bude i třeba s gothajem. Možná, že malou přemluvím, že je levný salám lepší než šunka. Vždyť musím dbát o blaho dítěte.