Tak se u nás pěkně hovoří a zdravě přemýšlí

a"To je ale krabice," zaznělo odkudsi zezadu. Zbystřila jsem  a svůj zrak směřovala tím směrem. Uši mi slouží dobře, a tak jsem nepochybovala, že jsem slyšela správně. (To slovo, které jsem slyšela, nebyla krabice, ale jiné, jemu celkem podobné, i když ne příbuzné.) Rychle jsem nevěděla, jak se zachovat. Ignorovat? Vypátrat toho sprostého mluvku a rázně pedagogicky zakročit? Zvolila jsem variantu druhou. Musím přece vychovávat.

Pronesená slova byla cílena prý někam do ěteru. Prý ne na nikoho. Moc jsem tomu nevěřila, protože známe děti. Ty jen tak něco nepronášejí. Zejména ne načančané holčičky, které mají pouze starost o své popředí a pozadí.

Taková nějaká dívčina mne opravdu nemůže rozházet. Normálně jsem ji sjela, vynadala a vedla sáhodlouhou přednášku o vhodném chování a vhodné mluvě. Ta mladá slečna se dívala kamsi mimo mne a myslela si určitě o mně něco velmi pěkného. Nechávalo mne to naprosto klidnou.

Jenže neuběhl den a podobný problém jsem řešila asi třikrát. Co bylo zajímavé, že se jednalo vždycky o holku. Ho ho ho, tady to už nějak "smrdí".

Ta poslední mne ale totálně odrovnala. "Vy jste ..., copak mám stovku na kino? Potřebuji cigára."

Tak teď opravdu nevím. Přestala jsem se tím zabývat, protože jsem se cítila tak vyčerpaně, tak zuboženě a  znechuceně. Zdraví přednější nad vzděláním. Tak jsem to pochopila.