Visí tam. Nehybně a zoufale. Ztracené mezi ostatními odloženými svršky. Byly nádherné, hedvábné a květované, letní. Pro něho. Na TEN večer chtěla být krásná. Nyní tam visí. Smutně a ztraceně. Někdo otevřel dveře do bytu.
Průvan. Záclony na pootevřeném oknu se rozhýbaly v rytmu proudícího vzduchu. Sem a tam a sem a tam. Lítaly jako divoženky a vůbec jim to neladilo. Když se k nim přidal ještě závěs, tak nastal takový tanec, že dokonce rozbil malou vázičku s kopretinou. Slabý stonek a na něm malý kvítek. Nádherný a dokonalý. Má mne rád, nemá mne rád. Podívala se na ležící květinku a otočila se stranou. Už ji nechtěla vidět a ani ji litovat, že tak skončila. Na zemi mezi střepy. Měla by odpočítávat. Má mne rád, nemá mne rád. Po překvapivém závěru zprvu velmi sladkého večera by se to hodilo. Když si ji večer před tím odnášela domů, tak spočítala dvacet čtyři bílých okvětních lístků. Sudý počet. Nemá ráda sudá čísla. I když dva jsou lepší nežli jeden, tak u květin sudá není dobrá. Sudý počet je na hrob, sudá je při rozchodu a sudá půlí a při sudé nemá rád.
Nyní ta kráska leží na zemi a zoufá si. Není nikdo, kdo by ji zvedl. Záclony změnily rytmus tance a chvílemi se zdálo, že nakoukly do knížky o moři a baletí jako modravé vlnky na nedozírné vodní ploše. Závěs přestal tančit a zklidnil se. Pomalu se začaly zklidňovat i záclony. Jen kopretinka stále plakala na chladné dlažbě mezi kuchyní a pokojem. Svou ušlechtilou hlavičku nakláněla k šatům, které visely nad její dokonalostí. Ten večer ty šaty měla na sobě. Už je nechtěla. Ani je neuklidila. Ani kopretinu nechtěla uklidit. Proč taky, tu zrádkyni a nositelku špatných zpráv. Šaty visely na háčku, který se zakousával stále hlouběji do hedvábné květované látky. S květinkou mezi střepy z rozbité vázičky by nádherně ladily. Ona ale nechtěla ani šaty a ani kopretinu. Ať si visí, ať leží. Je jí to jedno. Kdyby aspoň zavolal.
Stalo se. Nečekaně a zběsile se rozezněl vyzváněcí tón jejího mobilu. Musí to být on, pomyslela si, když překotně bežela ke košíčku pod věšákem, nad kterým visely její šaty a pod kterým na zemi smutně plakala kopretina. Ohnala se nešikovně po telefonu, že se zachytila za slabou látku svých letních šatů. Ty nevydržely pod váhou jejího útlého těla. Křup.
Konečně měla telefon v ruce. Ruce se jí třásly jako včera večer, když jí s polibkem předával kopretinku. Jak si ji přivinul k sobě, tak cítila pod chladivou látkou svých šatů jeho ještě chladnější tělo. Kde je ta vášeň? Zarazila se. Nechápala, co jí v zápětí říkal. Že je to naposled, co jsou spolu. Na víc nečekala. Běžela tou černou nocí do bezpečí svého bytečku. Malinkatého, ale jejího. Kopretinu do vázy, šaty na věšák mezi kabáty. O víc se nestarala. Byla tak rozervaná, tak zničená. Až nyní. Telefon a on a jiště vysvětlení.
Nic jiného ji nezajímalo, jen telefon. Šaty visely na krajíčku natržené látky a přibližovaly se ke kopretince na chladné dlažbě.
"Miluji tě. Slyšíš mne?" vzlykala do telefonu. Odmlčela se a zaposlouchala do hlasu na druhé straně. Trhla sebou a před očima tma. Jedním jediným pohybem odhodila černý přístroj daleko od sebe. Někam. Dveře do bytu se prudce otevřely a vítr, který jimi začal opětovně proudit, nabral na síle a znovu zaútočil. Záclony zděšeně poletovaly v podivných kolech. Síla toho mocného živlu se opřela i do věšáku. Nevydržely. Dokonáno. Šaty padaly k zemi. Pomaloučku se přibližovaly k osamocené kopretince. Uložily se vedle ní. Byly dvě osamělé. Sudé.
