Určitě nemohu jinak než reagovat na odpornost, která byla před několika dny spáchána. Chvilku jsem otálela, zda se mám k tomu obrovskému neštěstí vyslovit. Mé konečné rozhodnutí bylo jasné. Reaguji na tuto odpornost a říkám, nyní píšu, že lidské bestie jsou mezi námi a že se musíme všichni snažit jejich možné činy minimalizovat, vymýtit a hlavně ty zrůdy zlikvidovat.
Kolikrát jsem přemýšlela o výši trestů za různé přečiny a vůbec o trestu smrti. Ve starém Římě platilo oko za oko, zub za zub, ale pochybuji, že takový trest by byl za brutální vraždu malé holčičky ten pravý.
Taky jsem maminkou malé holčičky. Moje zlatíčko je ve stejném věku, co byly Anička a Eliška. Nechci pomyslet a domyslet.... Snažím se, aby moje holčička byla samostatná, aby si dokázala vždycky ve všem a se vším pomoci, avšak nevím nevím, zda by ji něco před takovou lidskou zrůdou dokázalo ochránit.
Uvařila jsem nám čajíček, nakoupila dobrůtky, protože obě rády mlsáme, posadily jsme se pohodlně do křesílek, mazlily se a povídaly si. Nevěděla jsem jak začít s poučováním a nabádáním svého dítka k ještě většé opatrnosti. Jenže Terezka mne předběhla. Prý o té holčičce hovořili ve škole. Už ve čtvrté třídě si povídali o nestvůře, která spáchala tak krutý čin na holčičce, který mohla být jejich kamarádkou. Terezka mne ujistila, že se nemusím bát, že si ve škole s panem učitelem plácli na to, že nebudou chodit nikdy nikam sami, že se s nikým nebudou vybavovat, prostě budou opatrní. Taky si slíbili, že se budou pořádně dívat kolem sebe a kdyby náhodou něco divného spatřili, tak to hned panu učiteli, anebo nějakému dospělákovi nahlásí.
Bezva, ale smutné zároveň. Nepochybuji, že i Eliška a Anička byly stejně poučeny. Byly milovány, byly to normální holčičky, které mohly mít taky další holčičky, anebo kluky, ze kterých mohly vy vyrůst nádherné ženy. Nic. Jedna jediná lidská bestie a konec. Zůstal je pláč, smutek, ale zároveň i vztek a mnohá srdce naplněná touhou po té nejkrutější odplatě.
Opravdu nevím, proč ony a vůbec proč. Jsem fatalista, a tak věřím v osud, a také si říkám, že co se má stát, se stane. Chtěla bych být andělem, který by zasáhl vždycky v případech páchání nehorázné brutality na těch nejzranitelnějších. Asi bych na první místo postavila zločiny na dětech, zločiny jakéhokoli typu, a pak i týrání starých bezmocných lidí, pak možná bych se starala o postižené, ale proč ne i o ostatní lidi v nouzi a vůbec o všechny lidi. Tak a jsem zase tam, kde jsem byla na začátku svých andělských myšlenek.
Odmítám brutalitu, nesnáším nespravedlnost, hnusí se mi ponižování druhých a povyšování se nad jinými, je mi odporné jakékoli násilí, násilí na lidech, ale i na zvířatech. Vadí mi, jak se chováme k přírodě a prostředí kolem sebe. Je mi smutno, jak jsme k sobě navzájem nepozorní, apatičtí, nesmlouvaví, nesmiřitelní, s nulovou touhou pomoci. Chce se mi brečet, když vidím, jak se mnozí radují z neštěstí jiných.
Taky jsem doma zapálila svíčku za malou Elišku a při pohledu do malého plaménku jsem pomyslela i na ostatní podobná děvčátka. Úplně jsem přestávala dýchat, když jsem si uvědomila, že i já jsem podobnou maminkou, jakou byly maminky Elišky a Aničky.
Přemýšlím, jak nejlépe svou Terezku co nejlépe chránit. Dokonce koketuji s myšlenkou, že své holčičce pořídím pepřový sprej. Místo angličtiny s rodilou mluvčí svoje dítko zapíšu do kroužku džuda, kam ostatně chtěla moje malá holčička chodit již minulý rok. Ještě zvážím.
Co ale s tou bestií? Odporného vraha malé Elišky by měl postihnout krutý konec. Opravdu krutý. Měl by trpět a měl by odejít s myšlenkou, že je nenáviděn, že je zrůdou největší. Jak se s trestem za jeho přečin poperou soudy, nevím, ale já bych byla velmi tvrdou soudkyní. Nesmiřitelnou a nesmlouvavou. Říká se o mně, že jsem jako buldok. Zakousnu se a nepustím, nepovolím. Nic mne neobměkčí, slzičky na mne neplatí. Jsem nesmlouvavá a neústupná, ale věřím, že jsem spravedlivá. Nedělám to, co nechci, aby se dělo mně.
