Zprvu jsem chtěla reagovat na nějakou žhavou událost, ale žádná mi nepřipadala tak žhavá a hlavně o žádné tak žhavě bych tak žhavě nedokázala napsat, protože ty žhavé jdou žhavě mimo mne (No, tak zcela ne.).
Co mne ale fakt trápí, je balení. S balením kluků jsem neměla problémy, (ne)balení učebnic mi potíže taky nedělalo, ale zabalit se na cestu, to je fakt skoro nezvladatelný problém.
Každý rok vyrážím někam za různým účelem a na různou dobu. Vždycky je ale scénář podobný. Sednu, sepíšu, co bych mohla potřebovat, záhy několikrát změním, pak sednu znovu a sepíšu druhou verzi a při asi páté chytnu amok a zoufám si. Obvolávám kámošky, aby mi poradily, co bych asi mohla potřebovat. Dám na jejich rady, a tak zjišťuji stav mých skříní, stav kosmetiky a vyrážím na nákupy. Všechno, co bych dle mých přátel mohla potřebovat, nakoupím, i víc. Naskládám na vyhrazené místo v mém bytě, neuklízím, protože ty (ne)zbytečnosti si musím nechat zažít.
Podobně jsem se vypravovala na výlet se svou třídou. Jeli jsme na dva dny do turistického hotelu uprostřed úžasné přírody. Rozhodla jsem se pro batoh. Vypůjčila jsem si od mamky trošku větší. než je ten můj, trošku menší, než jsem já sama. První krok učiněn, dokonce i sepsáno, nakoupeno a začalo balení. Zatím to šlo. Boty na "doma", na cestu, na chození po venku, do deště, pak ještě třeba na diskotéku (Nikde tam v okolí není, ale co kdyby...), taky botky do restaurace na oběd, večeři a snídani. Nesmím zapomenout, že ráda "ladím", a tak nějaké černé, červené, pak neutrální a taky na kranflíčku. Podobně jsem si počínala s triky, mikinami, kalhotami, taky aspoň jedny šaty a taky nesmím opomenout na doplňky k nim a na bižu, která mi vždy dokonale pasuje k mému oblečení. K botám patří i shoda kabelek. Sice plánujeme turistiku a slaňování, taky kochání se nádhernou krajinou a výstup na rozhlednu, ale co kdyby....
Bágl byl již přecpán a "hygiena", kosmetika a na spaní nezabaleno. Nastalo tedy přerovnávání, přehazování a třídění. Rozumně jsem uznala, že pět triček je zbytečných a taky troje džíny jsou k ničemu, klidně i jedny boty bych mohla postrádat. Hurá. Nabaleno, narváno. Možná by mne s touto váhou do letadla nepustili, ale naštěstí jsme tam i zpět jeli autobusem.
Na nádraží mne zavezl soused. Nenechal se dlouho přemlouvat, i když riskoval, že přijede do práce pozdě. Když spatřil mne a moje zavazadlo, nemluvím ještě o příručním, tak se mu mne zželelo. Co by pro sousedku neudělal, nebo tak něco zamručel.
Třída seřazená, já ani hlavy nepočítala, protože jsem za ten kousek od auta k nástupišti byla tak zničená, že jsem neměla sílu. Kdo tam prostě není, ten má smůlu. Kolega Marek je podobného ražení, a tak byl taky v naprostém klídku. Věřili jsme, že jsou všichni. Jenže.... Támhle nějací dva opozdilci. Naštěstí. Aspoň mi za trest museli nést ruksak. Já jim dám....! Když se řeklo v šest, tak v šest.
Cesta autobusem s jedním (naštěstí) přestupem uběhla rychle a rychle se mi podařilo na nádraží dokoupit jeden svetřík a tričko, kdyby náhodou se ochladilo, anebo oteplilo. Čas na přestup byl sice jen na vyčurání a přemístění se z bodu 2 do bodu 10, ale i tak dost dlouhý. Marek měl ve svém zavazadle volno, a tak nebylo co řešit. Nabízel se mi dokonce i Adam, ale toho jsem se rozhodla si nechat v záloze. Nemohu obtěžovat žáčka.
Výlet byl úžasný, všechno bylo skvělé a já za celou dobu se ani nepřevlékla. Prostě nebyl čas. Jo, na spaní, ale jinak, jak jsem přivezla, tak jsem odvezla.
Závěr z toho všeho - již nikdy takhle NE.
Za pár dní jedu s Terkou na tři dny do hotelu do Liberce. Malá se chce vyráchat ve vodě a vyblbnout na tobogánech, taky plánujeme navštívit jiné tamní aktrakce, porozhlédnout se po městě a něco málo nakoupit. Příbuzenstvo je rozvětvené.
Terce jsem na výlet koupila skvělou peněženku. Mé dítě k ní objevilo perfektní kufr. I ten jsme musely mít. Přece chceme být za hvězdy...! Jen jsem přemýšlela, jestli jsem náhodou neměla koupit ten větší. Snad bude šedesát litrů dostačujících.
