Neděste se, anebo jo.
Nechtěla bych někomu přivodit žaludeční stresy při pomyšlení, že přijde jen tak mávnutím proutku o své těžce naspořené peníze. Dnes je tomu šest let, kdy v mnohých domácnostech splakali "nad výdělkem".
Normálně se v Americe rozhodli, že nepomůžou a že tedy nechají padnout na hubu bratry Lehmannovy.
A tak se i stalo a pak se dělo.
Asi to muselo být příšerné, ale naštěstí mne to nepostihlo. Taky ani nemělo jak, protože kdo nic nemá, tam taky není co ztratit. Pracuji tvrdě hlavně hlavou, i když bych mnohdy raději vzala do ruky lopatu. Nemohu si stěžovat, že bych se neuživila, ale přesto si nemohu moc výskat. Mám vše, co k životu potřebuji. Naštěstí ne víc, aby mne krize na burze nějak silně zasáhla. Tu poslední jsem ani nezaznamenala.
Ne dlouho tomu, co jsem řešila finance a já blbá za pomoci finančního poradce provedla nějaké pro mne nejasné finanční transakce. Když se mi to rozleželo, tak jsem propadla panice, co jsem to zase vyvedla.
Co se dělo před osmi lety, muselo být šílené. Prý se ještě teď svět vzpamatovává. Já se vzpamatovávám taky, ale určitě ne z finanční krize před osmi lety. Ten minulý týden jsem však byla na pokraji zhroucení stejně jako ti lidé, co přišli o vše v období krize. Ty dny jsem prodělala taky krizi, a to krizi z totální finanční negramotnosti a také ze své neschopnosti. Moje krize na mne nejsilněji dolehla, když jsem odcházela z banky od svého poradce. Hovořil na mne cizí řečí a prováděl s mými úsporami pro mne nepochopitelné věci. Prý ale je to paráda a budu se mít fajn. Doufejme. Doufejme, že nenastane moje skutečná finanční krize, i když.... Stále tvrdě pracuji, stále nic nemám. A to málo..., to je fakt jen nepatrnou kapičkou v moři.
