Včera kolem poledne jsem potkala Marušku. Maruška je asi pětašedesátiletá dáma, kterou znám fakt moc let a která i přes svůj pokročilejší věk je stále akční a stále stejně sprostá. Ne vulgární, ale faktem je, že si slova příliš nevybírá, a tak v jejím slovníku jsou výrazy, které mi nedovolují zde prezentovat. Postávaly jsme před Albertem a klábosily. Co jsme v poslední době dělaly, co právě děláme kromě toho, že nyní stojíme a povídáme si, co budeme dělat. Prostě normálka. V rukou mne studil meloun, ale i to mi nevadilo pokračovat v perfektně uvolňující debatě. Nečekaně a zcela zezadu na nás bafnul Lojzík. Bezva kluk, vlastně zralý muž, ale srandista každým coulem. Prý co to tady tak náruživě rozebíráme. Pohotová Maruška, že jasně chlapy. Lojzík, ačkoli se rád vybavuje, tak znechuceně odpochodoval. Prý toho se účastnit nebude. Podle Marušky jsou chlapi děsní....
Nevím, zda s Maruškou zcela souhlasím, ale chlapi si fakt z mnoha věcí moc nedělají. Ať se vezme sex, láska, práce, děti. Připadá mi, že jsou se vším rychle hotovi. Jsem toho jasným důkazem a stejně tak i Eliška. Opravdu jsme jako dvojčata, protože podobné povahy, podobné příběhy. Chvilku jsem ještě postávala s Maruškou, ale protože čas utíkal opravdu zběsile a ona musela ještě jít domů navařit, aby mohla kusem teplého "žvance" pohostit svého syna a nasytit svého zlobivého zetě, tak jsme se vřele rozloučily a popřály si brzké shledání, protože téma chlapi je skutečně nekonečné. Já jsem osobně na muže zas tak moc nezanevřela. Vždycky jsem kamarádila s kluky. Holky jsem nemusela. Nebavily mne hovory o šminkách a o módě, později o dětech. Holky mi připadaly vždycky velmi nudné. Za to kluci. Bezva. Odmala jsem byla obklopena kluky, hrála s nimi fotbal, střílela prakem, podnikala s nimi cesty za tajemstvím, prostě skvělé dětství, pak i skvělé dospívání a úžasné období střední školy. Jedinou holčičí parťačkou mi byla Eliška. Jenže ta je jako já. Taky spíše klučičí, která je férová, která problémy řeší a ne nad nimi brečí. Nás nikdo a nikdy a nikde neuvidí na kolenou. Tak tomu bylo i s našimi láskami.
Seděla jsem na lavičce u obchodu. Maruška odkráčela a mně se domů ještě nechtělo. Moje dítko bylo na prázdninách u tatínka a Eliška zatím v nedohlednu a v nedoslechu. Ten den předtím jsme si ani moc nepopovídaly, protože nás vyrušíl Ivošek. Cítila jsem, že Eliška potřebovala trochu víc mého nastraženého ucha, ale nešlo to. Ivošek otálel s odchodem a nás už taky volaly domácí povinnosti.
Eliška a Zbyněk by byli velmi dlouhou kapitolou v nějakém románu o Eliščině anabázi za štěstím. Podobné by to bylo se mnou a s ním, jenže teď mne trápila Eliška.
To, čím si prošla během jejího těhotenství, by opravdu dalo na poutavý příběh. (Ne, aby to někdo použil...!)
Eliška otěhotněla zcela nečekaně, a kdyby neměla potřebu jít navštívit svého gynekologa, tak by na to asi ani nepřišla. Ona a lékaři si moc nerozumí. Spíše je Eliška nevyhledává, protože má pocit, že jakmile jde k nějakému doktorovi, tak onemocní. Jenže prevence je prevence, a tak po asi pěti letech absence u ženského lékaře naznala, že by asi měla toto martýrium podstoupit. Objednávala se telefonicky. Sestřička byla opravdu moc milá a Elišku objednala asi za tři týdny. Mají plno, ale když nemá žádné problémy....! Zrovna k tomuto typu lékaře Eliška nikdy moc nespěchala, a tak tři týdny byly dostačující na to, aby se psychicky připravila k této nepříjemné návštěvě.
Čas je fakt relativní a zdá se mi, že nepříjemnosti se blíží rychleji než ty očekáváné chvilky pohody. Doktor byl fešák. O to víc byla Elišce prohlídka nepříjemná. Nakonec byla i rychlá, tedy ta prohlídka, protože po maličké chvilce ji doktor vyzval k přejítí jinam. Eliška se vůbec ničeho nestrachovala, protože z tváře lékaře četla spíše překvapení než něco děsivého. Gel na podbřišku ji chladil a přejíždění čímsi po břichu ji lechtalo.
"Já si to myslel. Jste asi desátý týden těhotná. Blahopřeji a zároveň ale nechápu," pronesl doktor.
Eliška nevěděla, co si o tom všem má pomyslet. Ona a těhotná. To si z ní zřejmě střílí!
"Necítila jste nějaké změny, anebo podivné pocity?" doptával se dále lékař.
Eliška pokrčila rameny. "Nic, snad jsem byla více naštvaná a hádavá, ale to víte. Těch blbců kolem a tolik práce," ospravedlňovala se kamarádka.
Doktor se usmál:" Tak to jsem asi těhotný taky. Máte asi čtrnáct dní čas se rozhodnout, co bude dál. Zatím se zdá všechno skvělé. Uvědomte si, že máte obrovskou šanci mít děťátko. Možná že jedinou, ale rozhodněte se, prosím, sama a pečlivě o tom všem přemýšlejte. Tak za týden."
Eliška se dívala, jak gynekolog odchází, cítila, jak něco nového příchází. První, komu se se vším svěřila, jsem byla jasně já. "Bude to holčička a bude z Vesmíru," nevím, proč jsem to řekla, ale měla jsem ten pocit a chtěla jsem to tak říct.
Eliška netrpělivě očekávala příchod Zbyňka. Měl u ní být již před hodinou. Byla jedna v noci, ale Zbyněk a čas opravdu nebyli kamarádi. Hodina sem, hodina tam. Když dorazil před půlnocí, tak to byla výjimka. Hodiny odbily půl druhou, když se smíchem vrazil do dveří. Jeho veselou náladu ještě více pozvedlo Elišcino jídlo, pak se osprchoval a vklouzl k Elišce do postele. Nebylo návštěvy, aby se nemilovali. Zbyněk to vyžadoval pokaždé a Eliška se mu pokaždé podřídila. Ne, že by ji to nebavilo, ale někdy fakt nálada moc nebyla. Dokonce se stalo, že chtěl sex i při jejich dnech.
Zbyněk spokojeně pochrupoval vedle ní. Pozorovala, jak je uvolněný, jaký je v pohodě. Jak mu to jen sdělit? Zbyněk se po chvilce přitulil blíže k Elišce, objal ji svýma svalnatýma rukama a políbil na čelo. Eliška se musela usmát. Takhle ji hubičkoval tatínek. Taky na čelo. Mamka nikam. Ta ji spíše jen kritizovala. Tak se stalo i včera odpoledne, když jí telefonovala tu novinu. Prý jestli to myslí vážně, že je prý stará, snad si to prý nenechá. Teď má ale vedle sebe Zbyňka, a tak doufala, že v něm najde tu potřebnou sílu se poprat s osudem.
"Musím ti něco úžasného říct," začala pomalu Eliška. Zbyněk se spokojeně zavrněl. "Jsem těhotná," pokračovala. Eliška ucítila, jak muž vedle ní tuhne. Radostí???
"To snad ne. Snad si to nenecháš, snad to dáš pryč. Nějak jsme se přece dohodli, ne? Musím domů." Zbyněk se vztyčil ve své velikosti a naštvaně odkráčel.
Vzpomínám si, jak byla z toho Eliška celá nešťastná. Ihned mi volala a já ihned, ačkoli byla hluboká noc, jsem za ní pospíchala.
Ráno prý bývá moudřejší večera. Není to pravda. Další noc Zbyněk přišel. Najedl se, lehl si k Elišce do postele, pak ale vstal a z kapsy džín cosi vylovil.
"Tady jsem ti vytiskl, jak se toho zbavit. Když to neuděláš, tak .... Pamatuj si, já to nechci."
Zbyňkova řeč byla strohá a krutá. Stejné bylo i milování. Bez vášně, bez citu, jen kontakt. Odešel pak hned po "akci" a Eliška zůstala sama.
Zase další hluboká a dlouhá noc, kdy jsme seděly na posteli a mlčely jsme.
