Trpasličí příbytek a skleróza …..

Nevím, kolik sudiček se vochomejtalo u mýho narození, ale jedna se na mně pěkně vyřádila. Dala mi do vínku celoživotní výměnu mužů a tím pádem i obydlí. Jeskyně a mosty zatím vynechala, za což jsem jí velice vděčná.

V době, kdy už pro mě není přechod jen zebra na silnici, jsem byla opět nucena se přemístit a budovat. S nepatrnou odchylkou, …....... už mě to fakt nebaví.

Našla jsem nejlevnější, ( jsem si tehdá myslela ) a nejspíš i nejmenší „byt“ v Praze. Vzala jsem ho ze zoufalství, protože už mě nebavilo obíhat podezřelý nájemce s ještě podezřelejšíma bytama. Byla to úplně běžná místnost, celých 15m2. Ne sklepní kóje, fakt „byt.“ Pan domácí tomu tak říkal a mně nezbylo než souhlasit.

Netušila jsem, že existuje tak malinkatá lednička, na který stojí dvouplotýnkovej vaříček. Ale musím ocenit, že mám sprchovací kouteček s hajzlíčkem a umyvadýlkem.

Nicméně je pravda, že jsem chtěla bydlet co nejdřív a co nejblíž k svý práci. A bylo mi absolutně jedno, jak malej byt bude. No a to se mi povedlo, i když představa byla přece jen malinko jiná. Dětskej pokojíček je proti mýmu „bytu“ strahovskej stadion.

Zařizovala jsem už kde co, ale takovejhle krcálek teda ještě ne. A řeknu vám, je to na bednu, tím spíš, když vám zlatonosnej důl neříká: „Pane.“ Sehnat pidinábytek je fakt umění. Navíc, čím menší, tím dražší. A já mám ještě zvláštní smysl, že se vždycky hrnu ke kousku, kterej stojí minimálně dva mý platy.

Zlatokopka nejsem, tak jsem musela vzít za vděk tím, co mi kdo dal a co jsem našla. Tuhle byla zrovna nějaká „dřevěná neděle“ a u kontejnerů se povalovalo zařízení nejmíň dvou bytů. Napřed jsem chodila po druhým chodníku, jakože koukám do výloh. Ale když se tam hrabalo asi pět lidí, tak jsem už i já statečně kroužila kolem hromady. Domů jsem táhla dvě poličky a jednu skříněčku na zámeček. Ta byla trochu odřená, jak jsem se o ní přetahovala s jednou babou. Ale večer, už protřelá kramářka, jsem přinesla dva nizoučký stolečky. Na jednom mám noutbuk. Na druhým televííízi, abych měla přehled, kde že ta věčná pravda a láska vlastně je, když už Rudý právo není.

Mám skříň. Úplně novou za odvoz. V bazaru dětskýho nábytku jsem koupila všechno, co mělo šířku maximálně 50 cm, vejšku nebylo třeba ani měřit. Knihovničku, stoleček, kožený křesílko a dvě menší skříňky. Jednu se zrcadlem. Tu mám na pokusy. Denně hledám způsob, jak se udělat krásnější a žádoucnější. Marně.

Dostala jsem psací stoleček, kterej nepoužívám. Dvě kancelářský židličky, ale ne nějaký obyčejný, ty otáčecí! Trpasličí pračku a postýlku. Teda postýlku, ….. dvě matrace položený na sebe, abych docílila po ránu vstávání z normální vejšky a neplazila se po zemi. Škoda, že se rozjížděj, potvory. A přitom jsou propíchaný stovkou sichrhajcek. To musím domyslet.

No a co se nikam nevešlo, je ve velkejch čínskejch taškách na skříni. Po půlroce jsem jakž takž zabydlená.

Tuhle mě popad' sentiment, či co to bylo. Udělám si hezkej večer, zapálím svíčky, vezmu fotky a zavzpomínám na časy minulé. Masochistka se těšila, jak si hezky popláče.

Vylezu na skříň, sundám krabici a s ní i z ní se vyvalí oblak prachu. Kdyby mi bylo shůry dáno, uklidila bych schůdky, vzala knížku a četla. Ale to ne, to já už s předstihem chci vzpomínat na mrtvoly. Blbec. Mohlo mě napadnout, jak to nahoře asi vypadá. Teda nejsem žádnej puntičkář, nedělám žádný zbytečný práce, jelikož zastávám názor, že život je dost krátkej na to, abych ho trávila uklízením.

Ofoukla jsem víko. Blbej nápad, kterým to začalo. Prach mi vletěl přímo do očí, já neudržela balanc a jasně, že nahoru jsem neletěla ! Už jsem se nepostavila na nohu, která hned začala otejkat. Následovalo plazení vpřed ke stolku, kde ležel mobil. Teda měl tam ležet. Jelikož s nikým tenhle byt nesdílím, nechápala jsem, kam se poděl. Zadkem jsem vymetla celou podlahu hledáním. Po půlhodině zotvírání všech dvou skříněk, hledání v mrazáku a odpadkovým koši, jsem rezignovala.To už byla bolest tak nesnesitelná, že jsem začala bušit do dveří, jak hluchej do vrat.

Trvalo to docela dlouho, než na chodbu vylezla šestadevadesátiletá sousedka, kterou už dva smysly opustily. No schválně, který ? Jasně, že zrak a sluch. Křičela jsem na ni, ať zavolá záchranku nebo otevře moje dveře. Ještě, že se nezamykám.

„Kdo je to ?“ zeptala se ustrašeně, jelikož má od syna zákaz vycházení. Řvala jsem jak smyslů zbavená, ať jde k mým dveřím. Po dlouhý době pochopila a pomalounku otevřela.

„Kde jste, Ludmilko ?“

Ležíc u jejích nohou, jsem zaječela: „Tadýýýýý !!!“ Babča uskočila ve svým věku jak srna a zmizela pod schodama. V tu ránu by se ve mně krve nedořezal.

„Paní Jeníková, nestalo se Vám něco ?“ Opět jsem zařvala.

„Mám na plotně guláš,“ odvětila.

„Na to se neptám. Tak co je Vám, můžete se postavit ?“

„Už se asi pálí,“ zaznělo zpoza schodů.

„Sakra, paní Jeníková, ptám se Vás, jestli nemáte něco zlomenýho ? Neteče Vám krev ?“

„Táta by měl každou chvíli přijít,“ bylo slyšet smutek v jejím hlase nad deset let mrtvým manželem.

Vzdala jsem to. Automaticky jsem vytáhla z kapsy mobil a vytočila 155. Přijeli ani ne za pět minut. Když nás nesli k sanitě, paní Jeníková se na mě podívala a povídá: „Jéééžiš, Liduško, co Vy tady děláte ?“

Po dvouhodinovým řvaní, pusou zkroucenou bolestí, jsem potichu špitla: „Míchám guláš.“