Host do domu, hůl do ruky …..

Byla mi ohlášena návštěva. Jelikož to bylo s dostatečným předstihem, nebyl důvod dělat kyselý ksichty. Pokud ke mně někdo nevpadne o půlnoci s řevem a třema promilema, když ráno v pět vstávám, nejásám, ale nevadí mi to.

Mladej, sympatickej pár. Společenskej, vtipnej. Setkala jsem se s nima asi dvakrát na ulici, takže jsem ani neprotestovala. Prej přijedou v pátek večer. Uděláme si takovej malej mejdan a jelikož budou pít a bydlej přes celou Prahu, rádi by u nás přespali. Až se vyspěj, pojedou domů. Takhle jsem byla informována mým tehdejším manželem Michalem.

Protože jsme už dlouho neměli žádný hosty, byla jsem nakonec ráda a plná entuziasmu jsem začala vymejšlet menu, jak kdyby měla přijet tchýně. Ve čtvrtek jsem naložila svíčkovou a tři hodiny vařila kližku na polívku. Chystala jsem klasiku. Hovězí vývar s játrovými knedlíčky a svíčkovou na smetaně s brusinkami. Plus nějakej ten obloženej talíř, jednohubky, chlebíčky, ovoce a malej dort. Jen takovou …...... „svačinku, aby nás nepomluvili.“

Přijeli na čas. Manžel šel otevřít a já jukala z podkroví. V rychlosti ještě upravila menší nedostatky a pak to začalo !!! První přiletělo tak sedmiletý dítě. Když mě zahlídlo, zabrzdilo na koberci s otázkou: „Máš něco k jídlu ?“ Neschopná jakýkoliv reakce, jsem odvětila, že ano, ať se posadí a vezme si, co chce. Dupot po schodech mě chvíli nechával na pochybách, zda nepřišla celá mateřská školka. Jak jsem si oddechla, když jsem viděla jen dva skrčky, táhnoucí za sebou tak roční řvací batole. Usadila jsem je ke stolku s jídlem a bylo ticho. Jen jsem smutně pohlídla na náš béžovej koberec. Bože, koho to byl nápad ?

Konečně dorazila návštěva. Vláďa s manželkou Lenkou. Po chvilce vzájemnýho oťukávání, jak sebe navzájem, tak skleničkama, se rozhovor celkem rozproudil. Na moji otázku, proč neřekli, že přijdou s dětma, že jsem mohla nějak vymyslet spaní, mi Lenka odvětila: „S nima si nedělej starosti, oni usnou kdekoliv.“ No, holt budou u nás v ložnici, pomyslela jsem si a víc to neřešila. Všichni se báječně bavili, jen já byla jak kyselá okurka zkřížená s nevybuchlou sopkou. Zatím. Každou chvíli jsem odněkud tahala jejich haranty. Jinak jim už nikdy neřeknu ! Ale v dospělosti se jim možná omluvím.

Do toho mi můj mladej vpadl se slovy: „Jdu do děcáku, tam snad bude ticho.“ A odešel, neznámo kam. Pak mě mobilem informoval, že spí ve zkušebně a ať mu dám vědět, až ta lúza odtáhne.

I v tom šíleným řevu jsem zaslechla zvonek u zahrady. Teta - sousedka vlekla nejmenšího „andílka“ se slovy: „Luďko, není to z vašeho baráku? Ono to tu leze po silnici už dost dlouho, tak jsem se bála, aby ho něco nezajelo. Ale byl hodnej, začal brečet, až když jsem mu vytáhla ten drn z pusy.“ Poděkovala jsem a několikrát hlasitě opakovala, že to je poprvé a naposledy, co tady něco takovýho bylo. Teta je skoro hluchá, takže budu muset ještě hodně vysvětlovat. Otázkou, jak roční dítě překonalo tři patra dolů na zahradu, vylezlo osm vysokých schodů a otevřelo zamčenou branku, jsem se nestihla zabejvat. A upřímně, bylo mi to i ukradený.

Kde a jestli vůbec jsou, ty jejich haranti, nikoho evidentně nezajímalo. Vláďa vytáhnul píšťalu a bonga, Michal bicí a elektronickou kytaru i se zesilovačem. Zásobeni Vláďovou „trávou,“ vodní dýmkou a přísunem Michalovy vodky, mi bylo jasný, že tohle nebude zas tak obyčejnej mejdan. Než začli džemovat, podotkla jsem, že by děti už snad mohly jít spát. „Že si s tím poradíš, mámo? Viď?“ prosící pohled byl zárukou, že jo. „My jsme si s Vláďou už tak dlouho nezahráli,“ dodal jako omluvu. V duchu jsem si řekla, že už taky ani nezahrajou.

Šla jsem po řevu shánět ty malý hajzlíky. To jsem ještě jemná a slušná. Měli jsme velkou podkrovní ložnici a matrace na zemi, takže by se tam vyspalo v klídku pět dospělejch. Ač byli čtyři, vždycky mi jeden scházel. Docela dlouho mi trvalo, než jsem na tu jejich „originální hru“ přišla. Když už byli všichni parchanti v pelechu, pokaždý se jeden stihl schovat do peřiňáku. A já pochopitelně, jako ta slepice, lítala po bytě a hledala ho. Bylo mi divný, když jsem se vrátila, že tam chybí zase jinej, ale to už jsem furt jen počítala a ty jejich ksichty mě nezajímaly. Hlavně, ať jsou čtyři !!! Rodiče dělali, že to jejich děti nejsou, nikdy nebyly a ani nebudou. Tomu poslednímu jsem i věřila.

Jedinej Vláďa zaslechl můj nepříčetnej řev o pomoc, když jsem držela za nožičky toho nejmenšího hajzla, visícího z okna třetího patra. Připotácel se na svůj stav celkem rychle. Napřed malýmu naflákal na zadek a pak ho teprve vytáhl. „Co jste tu dělali ?“ koukal přitom na mě. „Ale nic, to neřeš. Děti jsou najedený, už v posteli, jdi se bavit.“ Nenechal se pobízet a já jsem vřískající batole hodila do ložnice a zamkla. Děj se vůle boží !!!

Tak a teď si dám vínečko, konečně si odpočinu a pokecám. Hodně naivní nápad. Už jste přišli střízlivý do společnosti, kde se celou noc chlastá ? Chlapci improvizovali a Lenka se snažila je doprovázet jakýmsi brbláním a klepáním lžíce do stolu, do skleniček, apod. Prostě tam, kde to nejlíp znělo. Starožitná váza od prapraprababičky ji přitahovala, jak vosu na bonbón. Odnesla jsem ji do skříně ve sklepě a pečlivě schovala klíče. Ještě dlouho potom jsme je nemohli najít.

Pak, když už bylo slyšet, že všichni mluvěj i zpívaj svahilsky, jsem vypila skleničku, dala sprchu, nacpala špunty do uší a koukla do ložnice. Milánkové spinkali jak zabitý, až byste je uobjímali, jak byli sladký. Málem jsem tu noc hrůzy zapomněla. Ne na dlouho. Vydali se po mně skákat asi za dvě hodiny. No nic, kolotoč pokračuje. Vylezli jsme z postele, kupodivu i děti byly potichu. Mám podezření, že žádnýho dobra se po ránu nikdy nedočkaly, proto ta změna.

„Pšššt, pojďte, dáme si něco k snědku.“ Potichoučku našlapovaly, když jsme míjeli jejich tátu, kterej objímal lednici. Manželka ležela v koupelně na předložce, přikrytá všema ručníkama, co byly na dosah. Michal ve vaně, zarovnanej bicíma. Dvě místnosti zůstaly prázdný.

Dohodla jsem se, teď už zase s dětmi, že je necháme spát a budeme si potichu hrát. Až se najíme, tak půjdem za pejskem na zahradu. Nadšeně přikyvovaly. Vše dopadlo skvěle, jen našemu ovčákovi se moc nelíbilo neustálý šťouchání do oka a do ucha, vrtání klacíkem „kolik, že má žubů“ a tahání za ocas, apod. Vyřešil to po svým. Odešel do svý skrýše, kterou děti neznaly.

Už se začínalo stmívat a v domě byl klid jak po výbuchu atomový bomby. No, taky to tam tak vypadalo. Seděla jsem s dětma na zahradě, utahaná, nevyspalá, otrávená. A sopka vybuchla podruhý. Popadla jsem dva menší haranty a na ostatní zařvala: „Jdem !!!“ První na řadě byl tatínek Vláďa. Nechala jsem mu tam dva starší potomky s tím, že ho můžou budit jakýmkoliv způsobem, třeba shodit ze schodů, ale hlavně ať ho vytáhnou do obýváku. Já s prckama vlítla do koupelny. Malý jsem strčila mámě na zem, to druhý na svýho muže do vany a odešla si zapálit cigáro.

Pomalu se to začalo ploužit do obýváku a shánět otvírák na pivo. Teď teprve jsem si uvědomila, čemu jsem se nechtíc vyhnula. A bylo mi fajn. Vychutnávala jsem si jejich krvavý bělma, třesoucí se ruce, překouřenej hlas. Tak potměšile, potutelně. Ale zas ne na dlouho. Dostala jsem obavy z tý jejich snídaně. Žádný jídlo, rozpijou se, nebudou vědět, kdy přestat a já budu sloužit ještě jeden den. Začali totiž ožívat, už se i smáli, oči dostávaly zcela normální barvu. Za to já zelenala, vzteky.

Během deseti minut jsem oblíkla děti, nacpala tašky vším, co jsem navařila, vlítla do obýváku a zařvala: „Drazí přátelé ! Ráda jsem vás viděla, bylo mi s vašima dětma příšerně, asi to s nima neumím, ale doufám, že už ani vás, ani vaše děti nikdy neuvidím. Na chodbě máte všechny vaše věci připravený, takže mejdan skončil !!!“ Začaly takový ty kecy jako, Luďko neblázni, co blbneš, tak si nalej, atd. Byla jsem neoblomná, tak se pomalu odploužili směrem k tramvaji. Michal se mnou nemluvil skoro tejden.

Sedla jsem si, zapálila, koukala na tu spoušť, když zazvonil můj mobil. Nepřítomně jsem ho zvedla. Volala ségra. Prej jestli nemám telefonní číslo na jednoho kámoše. „Jo, mám, počkej, mám ho v mobilu.“ Zvedla jsem se a začala ho hledat. „Ty bláho, já ho nemůžu najít, sakra, kde je ? Já se na to už vyseru, voni mi snad šlohli i mobil !!!“ rezignovaně jsem zase padla do křesla. „Nenechala sis ho v kapse ? Nebo nebylas nakoupit ? Nemáš ho v tašce ?“ uklidňovala mě ségra. To už jsem zase pobíhala po bytě a hledala. I v mrazáku.

„ Hele, ségra, zkus mě prozvonit, třeba ho pak najdu !!!“

Ségra moudře dodala: „Nooo, to není blbej nápad ...........!!!“

PS: Pro Jaroslava Mrázka, on ví za co. :-)))