V brazilském Riu de Janeiro uhasl v neděli v noci olympijský oheň a XXXI. letní olympijské hry jsou tak již minulostí. Je tedy čas na jejich zhodnocení…
V mém případě půjde samozřejmě pouze o hodnocení sportovního fanouška, vycházejícího z toho, co viděl v televizních přenosech nebo četl či slyšel v médiích od přímých účastníků olympiády.
Již zhruba rok před zahájením olympiády panovaly ve sportovním světě značné obavy z toho, zda Brazílie coby země, zmítaná hospodářskou recesí, organizaci olympiády zvládne a zda hry neskončí velkým průšvihem. Nedostavěná sportoviště, znečištěná voda v zátoce, kde měly proběhnout soutěže veslařů či kanoistů, zprávy o vysoké kriminalitě v největším brazilském městě a v neposlední řadě i obavy z nebezpečného viru zika, to rozhodně ke klidu sportovců, kteří se na olympiádu chystali, nepřispívalo.
Když pak převážná většina sportovců přes tyto obavy do Ria přijela, čekala na ně olympijská vesnice, která měla ke komfortu daleko. Spousta věcí v ní navíc nebyla dodělána tak, jak by měla a mnohé olympijské výpravy se musely samy postarat o jejich nápravu. Asi nejvíc si prožili Australané, kteří museli být evakuování kvůli požáru ve sklepě jejich objektu. Evakuaci v olympijské vesnici si jednou vyzkoušela i česká výprava, pro změnu kvůli havárii vody.
Přesto však byly 5. srpna hry slavnostně zahájeny a olympijské soutěže se rozběhly na plné obrátky. Zdaleka ne všechny avizované obavy se naplnily – vodu v olympijské zátoce se nakonec přece jen vyčistit podařilo, o bezpečnost sportovců bylo také dle všeho postaráno dobře. V souvislosti s virem zika, kvůli kterému do Brazílie údajně neodcestovali někteří přední světoví golfisté a tenisté, pak většina účastníků tvrdila, že během pobytu v Riu na žádného komára nenarazila. Naproti tomu však dle očitých svědků byly velké nedostatky ve fungování dopravy a častý pohled na poloprázdné tribuny mnohých sportovišť také pro sportovního fanouška zrovna radostný nebyl. Po organizační stránce zkrátka letošní olympiáda hodně zaostala za předchozími letními olympiádami v Londýně 2012 i Pekingu 2008 a také za dosud poslední zimní olympiádou v ruském Soči.
Ovšem z hlediska napínavých sportovních bojů hry v Riu v ničem nezaostaly za předchozími olympiádami. Krásných sportovních zážitků bylo pro fanoušky z celého světa spousta. Co do dramatičnosti mně přišly asi nejzajímavější oba hromadné závody v silniční cyklistice. Jak ten mužský, tak ten ženský, měly velmi podobný průběh. Vedoucí závodník, respektive závodnice nezvládl v posledním okruhu náročný sjezd, cesta ke zlatu se tak otevřela cyklistovi, který jel za ním v závěsu. Byť to však následně v případě Poláka Majky i americké cyklistky Abbottové vypadalo na jasné vítězství, oba dva byli těsně před cílem dostiženi a poraženi jinými. Dalším jedinečným dramatem pak byl závod veslařů-skifařů, při kterém na dvoukilometrové trati dosáhli závodníci na prvních dvou místech na setinu stejný čas.
Velkým zážitkem zcela jistě pro diváky z celého světa bylo vystoupení dvou asi největších sportovních hvězd posledního desetiletí – amerického plavce Michaela Phelpse a jamajského sprintera Usaina Bolta. Byť jejich vítězství nebyla ozdobena světovými rekordy, je takřka neuvěřitelné, že plavec Phelps má po letošku již 25 zlatých olympijských medailí a atlet Bolt 9 zlatých. Těžko říct, co je víc, velký obdiv ovšem nepochybně zaslouží oba dva.
Na sportu je však krásné i to, že ani sebevětší favorit nemá dopředu nic jistého. Přesvědčily se o tom například americké sestry Williamsovy. Přestože tyto skvělé tenistky neprohrály na předchozích 3 olympiádách ani jeden zápas, v Riu se musely hned v prvním kole poklonit českému páru Šafářová-Strýcová. Přitom tenhle pár neměl na olympiádě původně vůbec startovat – český tenisový svaz do ženské čtyřhry nejprve nominoval dvojici Šafářová-Plíšková, Karolína Plíšková však, jak známo, kvůli obavám z viru zika na poslední chvíli účast odmítla. Pár Šafářová-Strýcová nakonec získal jednu ze 7 českých bronzových medailí a určitě tak udělal mnoha českým fanouškům velkou radost (byť v souboji o bronz proti dalšímu českému páru Hlaváčková-Hradecká byli asi mnozí z nich na rozpacích, komu více fandit).
Medailovou radost zažili Češi v Riu celkem desetkrát, a to zase tak málo není. Že byla jen jedna z nich zlatá, bych na rozdíl od některých „gaučových odborníků“ za národní tragédii nepovažoval. Někomu ke zlatu chybělo trochu víc štěstí (třeba Prskavec nebo dvojice Kašpar-Šindler ve vodním slalomu), jiní byli během roku či přímo v Riu limitování zdravotními problémy a v jejich případě zaslouží obdiv, že vůbec nějakou medaili vybojovali (Kulhavý, Špotáková, kanoistický čtyřkajak). I když olympiáda ukázala, že zdaleka ne vše v českém sportu funguje ideálně a v řadě olympijských odvětví za světem zaostáváme čím dál víc, stále máme dost sportovců, na které můžeme být právem hrdí.
