Ředitel pražské základní školy Miroslav Kovanda, o jehož kauze jsem na mém blogu psal již v předchozích dvou článcích, včera rezignoval. Tlak, který na něj byl vyvinut kvůli jednomu pohlavku, zřejmě nešel vydržet…
Bylo velmi sympatické, kolik lidí se v médiích či na internetových diskusích na stranu pana ředitele postavilo: nejenom jeho podřízení a kolegové z jiných pražských škol, ale i žáci a jejich rodiče, kteří dokonce zorganizovali petici za jeho setrvání ve funkci. Také v novinách (nejobsáhleji o kauze referovala MF DNES) se většina dotázaných stavěla na stranu pana Kovandy. Jednoznačná byla tato podpora i na internetových diskusích, které jsem měl možnost pročíst. A například anketa na IDNES.CZ, kde čtenáři odpovídali na otázku, zda by měl být ředitel školy vyhozen, skončila s jednoznačným výsledkem 176:4576 (pro vyhození : proti vyhození).
Převážná většina lidí zkrátka vyjádřila názor, že odvolávat pedagoga kvůli jednomu pohlavku drzému žákovi, kterého doma zřejmě nenaučili slušnému chování, je nesmyslné. Ani tahle masová podpora však nepřesvědčila zastupitele z městské části Praha 8, aby návrh na odvolání pana ředitele stáhli. Abych byl spravedlivý, byli i takoví, kteří se postavili na stranu žáka - například Mladou frontou Dnes oslovený psycholog Václav Mertin a především pak bývalá ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková. Ta jednání pana ředitele Kovandy zkritizovala tak ostře, jako by se téměř jednalo o masového vraha.
Jak jsem již napsal v perexu, pan ředitel včera rezignoval se slovy: „Šlo o jeden drobný pohlavek. Za tento incident jsem už byl potrestán pokutou. To, že se případ probírá na městském zastupitelstvu, považuji za lynčování.“ Pseudohumanisté tedy vyhráli: pedagog s 36-letou praxí byl kvůli jednomu drobnému přestupku donucen rezignovat na funkci ředitele. Zatímco žák za své nevhodné chování k pedagogovi nijak potrestán nebyl a ani on, ani jeho matka, se na rozdíl od chybujícího ředitele neomluvili. Jaký je to směrem k veřejnosti signál o našem školství, asi netřeba dodávat.
Nicméně pro toho, kdo aspoň okrajově sleduje v médiích veřejné dění, to nejspíš až tak velké překvapení není. Stačí připomenout například loňský případ muslimské studentky na jedné střední škole v Ústí nad Labem. Ta se odvolala proti výsledku ústní maturitní zkoušky z českého jazyka s poukazem na to, že zkoušející učitel byl vůči ní z důvodu její náboženské orientace zaujatý. A příslušný krajský úřad následně nařídil maturitní zkoušku opakovat, přestože na jejím původním výsledku se jednoznačně shodla celá maturitní komise.
Nebo mediálně známý případ jiné muslimské studentky, stěžující si na ředitelku pražské střední zdravotní školy kvůli tomu, že jí zakazovala mít ve škole na hlavě hidžáb. Jak známo, ombudsmanka Anna Šabatová dala studentce za pravdu a jednání paní ředitelky označila za diskriminaci.
Chtěl bych zdůraznit, že nejsem zaujatý vůči muslimům a rozhodně nesouhlasím například s názorem některých extremistů, že by měl být v České republice zakázán islám. Ale když přece někdo přijede do cizí země, tak by měl dodržovat zákony a společenská pravidla, která v ní platí. Jak by asi dopadla česká studentka, která by v některé muslimské zemi chtěla chodit do školy v minisukni a stěžovala si tam například na to, že k obědu ve školní jídelně nedostává vepřový řízek?
Je nepochybně dobře, že žijeme v demokratické společnosti a lidská práva má každý člověk výrazně větší než jaká měli lidé před padesáti či sto lety. To ale neznamená, že by si někteří lidé měli ochranu základních lidských práv plést s pseudohumanismem.
