Neziskové organizace kritizují v souvislosti s utonutím afrických uprchlíků některé evropské země za to, že jim neumožňují pomáhat při jejich záchraně. Otázkou však je, zda na smrti těchto lidí nenesou vinu i samotné neziskovky.
Doba vánoční s sebou vždy nenese jen štěstí, pohodu a klid, ale i v této době občas přicházejí zprávy smutné. Jednou takovou byla i zpráva, která se objevila během včerejšího svátečního dne zde na iDNES. Je v ní informováno o tom, že u tuniských břehů se utopilo dvacet afrických uprchlíků, kteří se snažili přeplout na chatrném člunu do Evropy. V článku se dále píše o tom, že některé neziskové organizace kritizují v této souvislosti italské úřady, neboť kvůli administrativním překážkám z jejich strany údajně nemohou běžence či uprchlíky účinně zachraňovat.
Kolega bloger Karel Trčálek napsal k této smutné události svým svérázně humorným stylem článek již dnes dopoledne. Jeho hlavní pointou je to, že zatímco „slunkaři z neziskovek“ kvůli utonutí dvaceti afrických migrantů zuří, „normální lidé“ se z toho radují. Na rozdíl od mé nedávné polemiky s panem Trčálkem ohledně výsledků ankety Sportovec roku nebudu tentokrát stejně jako on volit satirickou formu, a především v žádném případě nehodlám vkládat do úst panu Trčálkovi něco, co neřekl či nenapsal (tak, jak to má občas ve zvyku při polemikách s jinými blogery on), ale napíšu na danou problematiku čistě svůj pohled.
Jelikož mezi účastníky internetových diskusí je vždy i určité procento či promile primitivů, i tentokrát se možná našli takoví, kteří tuto tragickou událost okomentovali slovy, že jde o radostnou vánoční zprávu či podobně nevkusným způsobem. Tak, jako se například našli „vypatlanci“, kteří v minulosti na diskusích či na sociálních sítích projevili radost z úmrtí českých vojáků v Afghánistánu, z útoku na novozélandské mešity na Novém Zélandu či ze zranění romské holčičky po žhářském útoku ve Vítkově. Ale nevěřím tomu, že by takových lidí byla významná část, či že by něco takového byl styl myšlení „normálních lidí“ v České republice. Věřím, že většině lidí to, co se včera stalo u tuniských břehů, líto přijde, byť je pochopitelné, že intenzita smutku není úplně stejná, jako v případě, když by někdo přišel o své příbuzné, když by například při dopravní nehodě zahynuli čeští občané apod.
Samostatnou kapitolou je pak působení mnohých humanitárních organizací, jejichž cílem je pomáhat lidem, kteří se snaží do Evropy dostat nelegální cestou přes Středozemní moře z pobřeží severní Afriky k italským či maltským břehům, případně těm, kteří volí cestu přes Egejské moře a připlouvají z Turecka na některý z řeckých ostrovů. V očích řady osob jsou pracovníci takových organizací hrdinové, kteří obětavě a nezištně pomáhají lidem, kteří se ocitli v životní nouzi.
Jenže existuje i druhý úhel pohledu. Zachraňovat tonoucí lidi na moři je jistě v pořádku, ať už se jedná o kohokoliv. Co už však podle mě úplně v pořádku není, je to, když tyto mezinárodní humanitární organizace následně činí na některé státy nátlak, aby zachráněné uprchlíky či běžence povinně přijaly. Týká se to zejména Itálie, která již několikrát oprávněně argumentovala tím, že nápor uprchlíků na svém území již není schopna zvládat. Letos se k tomu přidalo i zvýšené riziko, spojené s pandemií Covid-19, neboť Itálie byla zejména během její jarní vlny jednou z nejvíce postižených evropských zemí.
Pokud tedy humanitární či neziskové organizace chtějí zachraňovat na moři plující uprchlíky, ať tak činí, ovšem ať takto zachráněné osoby následně odváží svými loděmi nikoliv k italským či maltským břehům, ale na místa, odkud vypluli. Případně, ať v zemích, odkud nejvíce běženců nelegálně do Evropy vyplouvá (což jsou zejména Libye a Tunisko) provádí mezi potenciálními zájemci účinnou osvětu ohledně to, že cesta za jejich evropským snem je nejenom nelegální, ale i nebezpečná, a že i v případě jejího úspěchu je v utečeneckých táborech nečeká žádný ráj na zemi. Dokud takto nebudou činit, je vysoce pravděpodobné, že lidí, kteří při plavbě do Evropy zbytečně zemřou, bude i nadále přibývat (jen letos jich podle odhadů Mezinárodní organizace pro migraci bylo více než 900).
