Jako učitel s více než dvacetiletou praxí jsem určitě rád, že problematice školství je v našich médiích věnováno přece jen více pozornosti, než tomu bylo ještě před několika málo lety.
Zejména v MF DNES a Lidových novinách se píše o školství i několikrát do týdne, poměrně často lze najít články o školství i v Hospodářských novinách, také veřejnoprávní televize i rozhlas mu věnují pozornosti poměrně dost. To je jistě chvályhodné a je dobře, že si novináři na rozdíl od některých našich politiků uvědomují, že i školství je oblast, která je pro budoucnost nás všech dosti důležitá. Byť samozřejmě řada čtenářů raději v novinách upřednostňuje články o nové přítelkyni Jaromíra Jágra, o tom, která celebrita se s kým rozešla a která naopak našla novou přítelkyni či přítele, kdo byl s kým kde spatřen a za co se včera demonstrovalo v Dolní Lhotě.
Je ovšem škoda, že lidé, kteří dostávají v médiích příležitost se ke školství vyjádřit, jsou až na malé výjimky stále ti samí. I ten, kdo čte komentáře v novinách nebo sleduje televizní debaty, věnované českému školství, jen okrajově, nejspíš již několikrát zaregistroval jména jako Kartous, Feřtek, Botlík, Slejška a některá další. Tito lidé jsou v médiích obvykle titulováni jako odborníci na oblast vzdělávání. Když však člověk zkusí o těchto „odbornících“ vyhledat dostupné informace na internetu, tak zpravidla zjistí, že řada z nich působila ve školství jen velmi krátkou dobu, jeden z výše uvedených tam nepůsobil nikdy a dokonce ani nedostudoval pedagogickou fakultu.
Netvrdím tím samozřejmě, že kdo nikdy neučil, neměl by mít právo se ke školství veřejně vyjadřovat. Zrovna tak jako by nemělo být upíráno právo vyjadřovat se k úrovni zdravotnictví tomu, kdo v něm nikdy nepracoval, nebo vyjadřovat se k výkonům českých sportovců těm, kteří nikdy žádný vrcholový sport nedělali, atd. Ale přece jen si myslím, že alespoň ve stejné míře jako výše zmínění „odborníci“ by měli v médiích dostat příležitost i ředitelé škol, učitelé či vychovatelé.
Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale přijde mi, že pro to, aby byl u nás někdo považován za odborníka na školství a byl mu dáván prostor v médiích, musí především hlásat ty „správné“ názory. A které to například jsou?
Rozhodně je správné nemít žádné obavy z dopadů inkluzivního vzdělávání a je navíc dobré zkritizovat ty, kteří proti němu šíří „hysterické reakce“ na internetu. Také je třeba označit za zpátečníky ty, kteří vyjadřují obavy ze skutečnosti, že nám v brzké budoucnosti hrozí nedostatek řemeslníků a manuálně zručných lidí obecně. Vždyť v počtu osob s vysokoškolským vzděláním podle zpráv různých evropských komisí neustále za západoevropskými zeměmi zaostáváme. A také je zcela liché poukazovat na to, že máme čím dál více humanitně vzdělaných lidí a naopak technicky vzdělaných čím dál méně.
Co se týká samotného vzdělávacího procesu: žáky je třeba zatěžovat co nejméně, dávat domácí úkoly je zcela nepřípustné a zavání to téměř totalitními praktikami. Není podstatné, kolik se toho žáci ve škole naučí, ale zda do školy chodí rádi. Zda se ve škole žáci například naučí psát pravopisně a stylisticky bez chyb, počítat se zlomky nebo konverzovat v cizím jazyce, také úplně nejdůležitější není. Podstatnější je, zda je škola vychovává ke společenské angažovanosti a správným občanským i politickým postojům.
Pokud budete názory tohoto typu hlásat, tak je dosti pravděpodobné, že budete velmi brzy označen za odborníka na oblast školství a zván k prezentování těchto názorů do většiny našich médií…
