Chvíle, kdy má jít rivalita či nepřátelství stranou

Existují bohužel lidé, kteří si kritiku či pomlouvání zemřelé osoby neodpustí ani v den, kdy se v médiích objeví informace o jejím úmrtí, případně v den jejího pohřbu.

Před několika dny jsem byl očitým svědkem hokejového zápasu mezi Zlínem a Vsetínem. Přestože šlo jenom o zápas naší druhé hokejové ligy (respektive druhé nejvyšší české hokejové soutěže) a doby, kdy tyto týmy v minulosti spolu dvakrát hrály extraligové finále, jsou zřejmě nenávratně pryč, stadion Luďka Čajky byl při valašském derby zcela vyprodaný. Zlínští “Berani” v něm nakonec přestříleli svého soupeře v poměru 5:4, což mně jakožto jejich fanouškovi udělalo radost. Ve vzpomínkách na tento zápas však u mě zůstane trvale zapsán jiný okamžik. 

Když běžela 23. minuta zápasu, vyzval hlasatel přítomné diváky, aby chvíli zapomněli na vzájemnou rivalitu mezi oběma kluby a věnovali potlesk do hokejového nebe nedávno zesnulému brankáři Romanu Čechmánkovi (23. minuta byla zvolena symbolicky, neboť Čechmánek většinu kariéry s číslem 23 na svém drese chytal). Načež všech sedm tisíc přítomných diváků povstalo a brankáři, který třikrát pomohl české reprezentaci k titulu mistra světa a se Vsetínem získal pět mistrovských titulů, dlouhou dobu tleskalo. Nikdo v tu chvíli neřešil to, že “Čeman”v devadesátých letech ve výše zmíněných extraligových finále výrazně pomohl k titulu mistra ligy Vsetínu, přestože hokejově vyrostl ve Zlíně, ani to, že po skončení hokejové kariéry se mu při podnikání zdaleka nedařilo tak, jako v hokejové bráně. 

Možná si řeknete, že něco takového je samozřejmost, tím spíše, že měl Roman Čechmánek blízko k oběma klubům. Jenže již dostkrát jsem se v životě setkal i s tím, že někteří lidé si kritiku či pomlouvání zemřelé osoby neodpustí ani v den, kdy se v médiích objeví informace o jejím úmrtí, případně v den jejího pohřbu. Stále si například pamatuji na to, jak písničkář a někdejší disident Jaroslav Hutka v den, kdy se česká veřejnost loučila se zpěvákem Karlem Gottem, napsal na svém facebookovém profilu, že Gott byl hlásnou troubou okupačního režimu, pro který pracuje i v rakvi (viz můj tehdejší blog zde). Že je někdo schopen až takové nenávisti, tomu prostě nerozumím. 

Zrovna tak považuji za ubohé, když se někteří lidé nedokáží oprostit od kritiky toho či onoho politika ani v diskusi pod článkem, referujícím o jeho úmrtí. S něčím takovým jsem se setkal při nedávném úmrtí Karla Schwarzenberga, v minulosti pak například při úmrtích Václava Havla, Jaroslava Kubery nebo Stanislava Grosse. Přece i když ten či onen politik, umělec, sportovec či kdokoliv jiný nepatřil k mým oblíbencům, elementární slušnost by měl být každý slušný člověk v takových chvílích schopen prokázat. Totéž platí o chvílích, kdy někdo vážně onemocní, stane se tragická událost v jeho rodině apod.

Když to dokázali zlínští a vsetínští hokejoví fanoušci, z nichž někteří při skandování během zápasu občas neměli k ostřejším slovům daleko, proč tohle nedokáží někteří ostatní lidé?