Zítra tomu bude přesně 40 let, co českoslovenští fotbalisté porazili v památném finále v Bělehradě favorizovaný tým NSR a stali se mistry Evropy.
Na rozdíl od dnešního mistrovství Evropy, kdy na šampionátu startuje 24 mužstev, se v roce 1976 na závěrečný turnaj probojovala pouhá 4 mužstva: NSR, Nizozemsko, Československo a pořádající Jugoslávie. Přestože českoslovenští fotbalisté tenkrát dokázali v kvalifikační skupině vyřadit Anglii a ve čtvrtfinále pak SSSR (díky tomu se Sovětský svaz poprvé v historii do závěrečných bojů na mistrovství Evropy neprobojoval), do Jugoslávie odjížděli v roli outsiderů. Obrovskými favority naopak byli Němci a Holanďané, vždyť se jednalo o mužstva, která hrála před 2 lety finále fotbalového mistrovství světa.
Již v semifinále však Čechoslováci šokovali celou fotbalovou Evropu, když s favorizovaným Nizozemskem odehráli zcela vyrovnaný zápas a v prodloužení dokonce svého soupeře předčili a zvítězili 3:1. Za Holanďany přitom tenkrát hráli tak skvělí fotbalisté jako Cruijff, Rensenbrink či Neeskens. Ale parta kolem trenéra Václava Ježka se těchto slavných jmen nezalekla a Viktor, Ondruš, Dobiáš, Nehoda či Veselý ukázali, že při dostatečné bojovnosti se dá hrát s každým a každé mužstvo je porazitelné.
Dvojnásob se to pak ukázalo při bělehradském finále proti Němcům, kdy na favorizovaného soupeře, vedeného kapitánem Beckenbauerem, vlétli tak rychle, že po 25 minutách vedli 2:0. Německý tým sice prokázal svou pověstnou buldočí zarputilost a bojovnost a nakonec zápas zremizoval 2:2, když vyrovnávací gól vstřelil v poslední minutě normální hrací doby. Jelikož v prodloužení již žádný gól nepadl, přišly ke slovu penalty. A jak všichni sportovní fanoušci nepochybně vědí, československý tým v nich svého soupeře předčil, když rozhodující penaltu proměnil svým nezapomenutelným dloubákem Antonín Panenka. Československo tak zcela nečekaně dobylo fotbalovou Evropu.
Bělehradský úspěch se již československé či později samostatné české fotbalové reprezentaci dosud zopakovat nepodařilo, byť se mu čeští fotbalisté v letech 1996 a 2004 hodně přiblížili. V roce 1996 prohráli na mistrovství Evropy až ve finále po prodloužení s Německem, o 8 let později pak parta kolem Nedvěda, Baroše a Kollera hrála ze všech zúčastněných mužstev zřejmě nejlepší fotbal, smolně však podlehla v semifinále Řecku.
O to víc je asi českému fanouškovi smutno, když v těchto dnech vidí výkony současné české fotbalové reprezentace na právě probíhajícím mistrovství Evropy ve Francii. Sice je na konečné hodnocení ještě brzy a Češi navíc po šťastné remíze s Chorvatskem mají reálnou šanci na postup ze skupiny, ovšem dosavadní herní projev našich fotbalistů těžko mohl nějakého fotbalového fanouška uspokojit.
Proti vysoce favorizovanému Španělsku se dala hluboce defenzivní taktika ještě pochopit (navíc jsme při troše štěstí mohli díky ní uhrát remízu 0:0), tři čtvrtiny zápasu proti Chorvatsku však byly asi nejenom pro mě téměř rozčarováním. Naprosto odevzdaný výkon, téměř žádná snaha o útočení, neschopnost si přesně přihrát… Mužstvo se probudilo až za stavu 0:2 a díky shodě několika šťastných okolností se nám nakonec podařilo zápas zremizovat a udržet se tak ve hře. Ale abychom dosáhli kýženého postupu a v případném osmifinále pak zcela nepropadli, bude muset být výkon našich fotbalistů mnohonásobně lepší.
Samozřejmě, že fotbal je dnes trochu jinde než v roce 1976. Úroveň hry se stále více vyrovnává a před 40 lety by bylo asi nemyslitelné, že by Albánie sehrála zcela vyrovnaný zápas s Francií nebo že by Island vyřadil v kvalifikaci Nizozemsko. Také je v souvislosti s fotbalem možná škoda, že již nemáme společný tým se Slovenskem – Slováci zatím hrají na ME přece jen o dost lépe než my a mají dnes výborné fotbalisty v čele s Hamšíkem, Weissem či Škrtelem. Ale i tak by nebylo od věci, kdyby si čeští fotbalisté vzali příklad od svých předchůdců z roku 1976 - především v bojovnosti a herní odvaze.
