Z Čech až na Konec světa

Srí Lanka, Cejlon. Jak exoticky to zní. Každý si hned vybaví známé žluté pláže lemované palmami, rybáře dřepící v přílivu na tyčích, z pralesa pracovní slon poslušně táhne kládu, turista mu za to dá svazek cukrové třtiny.

Ale že by se někdo chtěl v tropickém ráji potit při horských túrách? Horka si dost užijeme na pláži, nebudeme se ještě plahočit po horách. Anebo to může být zajímavé? Může. Ve vnitrozemí ostrova je vysočina, kam se před všudypřítomným horkem v létě uchylovali již bývalí kolonizátoři z Evropy. A krajina kolem rozhodně stojí za vidění.

V nadmořské výšce 1900 metrů leží Nuwara Eliya, „královské město světla", nejvýše položené město na Srí Lance. Díky své výšce má městečko (spíše větší vesnice) chladnější, a tedy příjemnější klima, než ostatní oblasti ostrova. Je oblíbeným místem domorodé smetánky, která si zde pořizuje letní byty a tráví nejteplejší období roku.

Do městečka se dá dostat buď klikatou cestou vedoucí přímo čajovými plantážemi, nebo horskou železnicí - cestou prý nádhernou, ale poněkud zdlouhavou. My proto volíme bus. Panoráma kolem je exotické, samý čaj, samé sběračky s koši na zádech upevněnými šátkem na čele. Celý život tu pár dolarů trhají ty své horní tři lístky čajových keříků, na kterých si pak pochutná celý svět. Výhled nás neomrzí ani po několika hodinách cesty.

Spíme v zamluveném horském, bíle hrázděném penzionu jako ve Švýcarsku. Ráno vstáváme velmi brzy, před šestou. Chystáme se na Horton Plains a na vyhlídku známou jako Konec světa, která se pravidelně během dopoledne noří do neproniknutelné mlhy. Najímáme džíp s řidičem, jiný dopravní prostředek by úzké silničky s prudkým stoupáním nezvládl.

Vyjet z města netrvá dlouho, čaj už kolem prakticky nevidíme, jsme na něj moc vysoko. Projíždíme mezi kopci porostlými loukami, v jedné osadě tvořené asi pěti domy si kupujeme vodu. Po půl hodině vjíždíme do pralesa, stromy jsou porostlé nějakými parazitickými rostlinami, často to vypadá na nějaký druh lišejníku, z větví visí tzv. dědovy vousy (v Jižní a Střední Americe jsme slyšeli častěji strýcovy vousy). Les je asi poměrně vlhký, časté jsou kapraďorosty, které by v suchu nevydržely.

Po hodině cesty zastavujeme u brány do národního parku. Kupujeme vstupenky, navštěvujeme zdejší vzorně udržované toalety. Tak se nám líbí, že si zde necháme zastavit později cestou zpět. Jednotlivé kabinky totiž mají jen dveře a boční stěny, zadní stěna je jen symbolické zábradlí z latěk. Tímto směrem je neporušená nádherná příroda, bez možnosti jednoduchého přístupu (toalety jsou nad celkem prudkým srázem porostlým neprostupnou vegetací). Sedící člověk tak má fantastický výhled a dostatek čerstvého vzduchu. Podobně pánské mušle a společná umyvadla. Po každém použití kabinky přispěchá hajzldědek s hadicí a kabinku pro jistotu propláchne proudem vody. Člověk by šel nejraději dvakrát, aby si to pořádně užil :-) !

Objevujeme za rohem jezírko s hladinou jako modré zrcadlo. Tušíme, že se nám na Hortonových pláních bude líbit... K začátku našeho treku zbývá ještě popojet pár kilometrů, les už ustoupil zvláštnímu porostu stromových rododendronů, které zde divoce rostou jako nejrozšířenější druh vegetace. Projíždíme rozlehlými žlutými loukami, máme chvílemi pocit, že jsme se octli mezi šumavskými Kvildami.

Jde se nám výborně, mírně stoupáme, není nám ani teplo ani zima. Byli jsme varováni, že teplota nevystoupí nad 15 stupňů, ale už teď je kolem dvaceti, mikiny vážeme kolem pasu, odepínáme nohavice kalhot. Nikde ani živáčka, na konci louky stojí rozcestník s mapou, vydáváme se doleva na Konec světa, po několika hodinách se vrátíme druhou stranou od Bakerových vodopádů.

Jdeme krásnou panenskou přírodou, vyšlapaná cesta vede loukami i rododendronovými lesy, obloha je blankytně modrá, příroda voní sluncem. Mírně, takřka neznatelně stoupáme. Najednou se houština vysokých rododendronů rozestoupí, před námi je umělé plató z betonových pražců nad prudkým srázem do údolí vlevo pod námi. Hle - Mini World's End, Malý konec světa. Už teď, na „malém" konci, je výhled dolů impozantní, chybný krok by znamenal pád o 700 metrů níž. Údolí se táhne do nedohledna, jeho konec je utopen v mracích na obzoru.

Chvíli se zde zastavujeme, odpočíváme před dalším pokračováním treku. Neochotně se zvedáme na další cestu - je tu takový klid a pohoda, že bychom zůstali i déle, kdo ví, zda to tak bude i na další vyhlídce.

Cesta stoupá trochu strměji, ale pořád to jde. Nejdeme příliš dlouho, po pár desítkách minut jako déja vu opět stejná scenérie - rododendrony se rozestupují, pod malým vrškem vyhlídková plošina, vlevo svah do údolí a neskutečný výhled do dálky. Jen převýšení je ještě vyšší. Jsme na Konci světa. Při dobré viditelnosti je prý vidět 80 km vzdálený oceán, ten dnes neuvidíme, ale i tak to stojí zato.

Kocháme se, kvůli tomuhle se vyplatilo ráno si přivstat. Nebe má neskutečně modrou barvu, asi díky čistému vzduchu, viditelnost by byla dobrá, ale jen po hradbu mraků v dálce, která, zdá se, je hnána větrem směrem k nám. Průvodce měl pravdu, za pár desítek minut nebo pár hodin nebude vidět ani na krok.

Protáhneme se houštím na svahu nad plošinou, abychom si užili i pohled na opačnou stranu vyhlídkové plošinky, pak už jen relaxujeme a pozorujeme okolí. Odpočíváme trochu déle, v tuto chvíli přestáváme honit čas, mlha už by nám tak fatálně nevadila. Jsme na nejvyšším místě cesty, přes 2000 metrů nad mořem. Pokračujeme tedy z mírného kopce, křovinaté lesy mizí a jdeme dlouhými táhlými loukami. Opět nám to evokuje pocit Šumavy, až na ty rododendrony.

Místy brodíme přes potůčky, naštěstí je jde přeskákat po kamenech. Po asi hodince cesty přicházíme ke kraji skutečného lesa z normálních stromů, doteď jsme dlouho klesali a teď následuje trest - škrábeme se do prudkého kopce, musíme si pomáhat rukama opírajíc se o okolní stromy. Ale netrvá to dlouho.

Průzory mezi stromy vidíme a slyšíme hučet horskou bystřinu, přicházíme ne neznačenou křižovatku, my budeme pokračovat rovně, ale až po prohlídce Bakerových vodopádů, ke kterým musíme sejít ještě prudší stezkou doleva. Šplháme po umělých stupních z větví, kořenů a udusaného terénu dolů k říčce. Svah není tak hrozný, jak vypadal na první pohled, za chvíli jsme dole na umělé plošině pod vodopády.

Nahoru zpět se drápeme s obtížemi, musíme se dokonce pět minut vydýchávat. Les končí a my se ocitáme opět na planině. Začíná se jakoby zatahovat, procházíme kolem jezírka, když tu nečekaně svah nad námi zahalí hustá mlha, která se neuvěřitelnou rychlostí valí směrem k nám. Připadáme si jako v horroru, valící se bílá stěna vypadá strašidelně. S úlevou vidíme, že zůstává jen v určité výšce, pod kterou jsme se my již dostali, takže můžeme pokračovat bez obav ze ztráty směru.

V dálce vidíme siluetu lesa, před ní by měl být rozcestník, kde jsme ráno zahajovali svou cestu. Vidíme nádherně zbarvenou ploštici, vypadá až jedovatě. K parkovišti už je to jen kousek.

Nasedáme do džípu a vracíme se do města, ale hned při výjezdu od parkoviště musíme zastavit. Čeká tu na nás statný jelen, který chce turisty obrat o nějaké ty pamlsky. Strká hlavu až do okýnka, my ale nemáme nic připravené. Olízne mně alespoň zpocený loket, asi má nedostatek soli. Nakonec nalézáme cucavý bonbón, na rozdíl od všudypřítomných opiček mu jej musíme rozbalit. Bere jej jemně na jazyk a asi mu chutná... Tím jsme ho uspokojili a propouští nás dál.

Tento článek není fotoblog, kterým bych chtěl konkurovat skutečným fotografům. Je to popis cesty úchvatnou krajinou doplněný několika turistickými amatérskými fotografiemi.