Neštěstí chodí po horách i po lidech

Devatenáct lidí zemřelo dnes ráno při pádu malého letadla, které se vracelo z vyhlídkového letu kolem Mt. Everestu. Nepřežil nikdo. Viděli aspoň za zářijového monzunového počasí ten Everest? Těžko říct. Snad ano, já bych jim to přál, třeba měli poslední půlhodinku života hlavy plné nádherného zážitku.

O měsíc dříve, 18. srpna 2011, 6:00. Sedíme s manželkou a (téměř dospělými) dětmi v přeplněné odbavovací hale letiště v Káthmanándú, hlavním městě Nepálu. Takto brzy ráno moc mezinárodních letů nestartuje, ani vnitrostátní linky ještě nejsou nijak přetíženy, přesto není kam si pořádně sednout. Většina cestujících nevypadá na místní cestovatele, vidíme kolem sebe hlavně rysy evropské a japonské, podle oblečení odhadujeme i Američany. Všichni s obavami sledují počínající déšť za okny odbavovací haly. Není to nic neobvyklého, vždyť jsme uprostřed monzunového období. Přesto věříme, že dnes uvidíme nejvyšší místo naší planety, vrcholek Mt. Everestu. Čekáme na Mountain Flight, vyhlídkový let kolem nejvyšších vrcholků Himalájí.

K himalájskému hřebeni létají odsud dvě licencované společnosti, my letíme s tou nám méně známou, Guna Air, o které jsme nikdy neslyšeli, na rozdíl od konkurence, přece jen Buddha Air je známější. Je to bezpečné? Neřešíme to, kdybychom měli možnost volby, možná bychom volili známější Buddhovy aerolinie, ale náš agent nám zařídil Gunu, takže nemá smysl nad tím přemýšlet. Po měsíci a jednom týdnu zpětně vidíme, že známější nemusí znamenat bezpečnější, dnešní zřícené letadlo patřilo právě Buddhovi…

Zatímco leje více a více, my stále čekáme. Ne snad na lepší počasí, to už lepší nebude, ale na uvolnění koridorů. Jsme u Guny druhý let, před námi letí ještě i tři Buddhové. Až když se vrátí náš první turnus, můžeme kolem půl osmé konečně nasedat. Autobus nás převeze k malému vrtulovému letadlu Beechcraft 1900, ano, přesně k takovému, jaké dnes nedoletělo, jen v jiných barvách. Vystoupáme po pár sklopných schůdcích a sedáme si každý ke svému oknu. Poletíme samozřejmě plní, 16 cestujících, dva piloti a letuška (právě jako těch dnešních 19 mrtvých). S přibouchnutím dveří se pilot rozjíždí ke startu a vůbec svůj stroj nešetří, musí vystoupat do asi 7000 m n.m. (Káthmándú má asi 1200 m n.m.), takže letíme hodně do kopce, letuška roznášející bonbónky proti lupání v uších má na svažující se střední uličce co dělat. A stoupáme tak dlouho, že jeden bonbón rozhodně nestačí, naštěstí jsem na to připravený: jednak jsem si vzal pro jistotu dva, a jednak mám v kapse připraveny své náhradní.

Mlha a mraky všude kolem nás straší. Příroda napíná. Vyletíme nad první nízkou vrstvu mraků a nad sebou vidíme další. Když ji po čtvrthodině proletíme, nezalije nás slunce, ale zděsí nás vrstva třetí, tmavší než obě předchozí. A to už musíme být pěkně vysoko. Po půlhodině od startu, pořád špicí strmě nahoru, se nám daří prolétnout i tmavou vrstvou a konečně zahlédneme modrou oblohu a slunce. Jenže se radujeme předčasně. Tam, kde tušíme hlavní hřeben Himalájí, kousek před námi, se drží kolem vrcholků oblačná peřina. A přesně do ní si to zamíří pilot v kokpitu otevřeném k nám do kabiny cestujících. Cítíme na tahu motorů, že melou z posledního, moc dlouho už v řídkém vzduchu stoupat nevydrží, i náklon se zmírnil. Budeme asi mít smůlu, Everest neuvidíme. A to prý se létá, jen když je hlavní hřeben vidět. Vypadá to na vyhozené peníze.

Letuška se zvedá a míří k prvnímu pasažérovi po levé straně. A v tu chvíli vyletíme nad čtvrtou vrstvu a z bílé kaše kolem se vynoří mohutné špice okolních sedmi- a osmitisícovek. Letuška pěkně po jednom obchází levou stranu a ukazuje, co je co, protože sami se ani s přehledným plánkem nedokážeme zorientovat. Pravá strana nedočkavě vstává a hrne se doleva, až je musí pilot umravňovat, vždyť zpět poletíme tak, aby si užili i oni. Jenže co když se oblačnost zvedne? A pilot nás po jednom zve do kokpitu.

Sedím vzadu, chvíli potrvá, než na mě dojde řada, snažím se hádat, který z vrcholků by mohl být Everest. Ale když se vynoří nad křídlem, najednou není pochyb. Charakteristický trojúhelník hlavního vrcholu, převyšující masiv Lhotse, který se jej marně snaží zastínit, není možné si splést. Říká se, že je nenápadný a že dlouho se netušilo, že je nejvyšší. Snad z podhůří, ale z letadla je Everest viditelně o pořádný kus vyšší než Lhotse, nebo Makalu o kus dále. A nenápadný už vůbec ne. Je majestátný, je mohutný, je nádherný. Jasný král hor. Možná pomáhají vysoké mraky, které skryjí bezejmenné sedmitisícovky, „no name“, jak jim s pohrdáním říká letuška, když se přece jen občas nějaká na chvíli vynoří z bílé vaty kolem.

A u pilotů v kabině přichází vrchol cesty. Mám všechny tři sousední osmitisícovky před sebou jak na dlani, obr Mt. Everest zcela vlevo, před ním a po jeho pravé straně několik vrcholků Lhotse, kousek dál vpravo Makalu. Piloti mají zcela čiré a hlavně skoro panoramatické sklo (na rozdíl od kabiny cestujících, kde jsou okýnka přece jen trochu mléčně zakalená). Ani nepotřebuji komentář, i když se mi jej stejně dostává (tak dobře, to Makalu jsem si zcela jistý nebyl – dík, kapitáne). První pilot kromě řízení letadla stíhá i ukazovat a komentovat, druhý vše jen jistí. Nikdy bych nevěřil, jak nádherný výhled piloti ze své kabiny mají. Nechce se mně pryč, nechte mě ještě chvíli, prosím! Mám rychle fotit, točit na kameru, nebo si užívat ten božský pohled? Musí mne vyhodit skoro rozkazovacím tónem, další čekají.

Pomalu se začínáme otáčet, čímž se masivu hřebene ještě přiblížíme. Bohužel oblačnost stoupá a brzy se ocitáme v mracích. Pravá strana má trochu smůlu, výhled na Everest měli maximálně minutu. Ale v kabině pilotů jsme se všichni vystřídali včas, i když někteří nemístně a neférově zdržovali. Pravá strana si teď chvílemi užívá něco jiného – hezky zblízka si může prohlídnout strmé svahy hor, letíme hodně blízko a mezi jednotlivými vrstvami mraků se hradba hor vynoří vždy tak nečekaně, až se občas lekneme, jak se blížíme.

Klesáme ještě rychleji, než jsme stoupali, ale náklon už takový není, letadlo umí klesat v horizontální poloze. Bonbóny samozřejmě opět pomůžou. Přistáváme za deště a mlhy (jako to měli i dnes, i když dnes to asi bylo mnohem horší). Netrvalo to ani hodinu, ale zážitek jistě na celý život. Snad si to užili i ti, kteří dnes nepřežili. Možná měli nádhernou poslední půlhodinu života. Čest jejich památce.

Poznámka: Tak nevím, jestli bychom s tím cestováním neměli přestat. Měsíc po návratu z Peru zničilo zemětřesení Arequipu. Po návratu z naší první návštěvy Číny vypukla epidemie SARS, po měsíci od příletu z Thajska zase ptačí chřipka. V Mexiku bouchla sopka. Ve Srí Lance Tamilští tygři vybombardovali letiště. V Zimbabwe vyhrál volby Mugabe. V indonéské Yogyakartě se probudila sopka Merapi a zasypala ji deseti centimetry popílku, když se před tím převrátil u Bali trajekt a 500 lidí se utopilo. Další trajekt se překotil po návštěvě Egypta. Kritické je období jeden až dva měsíce poté, co opustíme zemi. Proto nás překvapilo, že zemětřesení v Káthmándů přišlo nějak brzy – ono to byla jen předehra k dnešní letecké katastrofě. V listopadu se chystáme do malajsijské části Bornea – snad nepřivoláme nějaké tsunami.

Let k Mt. Everestu je na videu od cca 12:30. Pokud se chcete na video podívat, nezapomeňte před tím dát karmu, pak si určitě nevzpomenete! Jinak pozor, video obsahuje i relativně drsné záběry z omývání a spalování mrtvých na ghátech v Káthmándú, není pro slabší povahy.