Masai Mara, co a jak tu běhá a lítá

Keňský národní park Masai Mara se samozřejmě jmenuje po Masajích, druhá část názvu je po řece Mara, která parkem protéká. Rozloha parku 1510 km čtverečných a fakt, že není ohraničen žádnými ploty, je zárukou dostatečného životního prostoru pro divoká zvířata, která volně migrují do sousedního tanzanského Serengeti a zpět podle toho, kde jsou právě příhodnější podmínky.

My jsme Masai Maru minulý měsíc projeli křížem krážem v terénním vanu 4x4 od Toyoty se zvednutou střechou. Náš keňský řidič, černý jako bota, si sice nechá říkat Šéfe (připustí i Bosse, má v Nairobi pod sebou dva podřízené šoféry, kterým velí), ale vyzná  se dokonale a přesně ví, kam zajet a co ukázat, kde se budou vyskytovat lvi, kde sloni, kde je šance na geparda a kam zajet za buvoly. Zebry, pakoně, žirafy a antilopy se hledat nemusí, naopak je občas nutné se jim na šťavnatých pláních vyhýbat, protože jsou prostě všude. Aspoň v listopadu, v malém období dešťů. Asi si nelze nevšimnout, že následné fotky jsou foceny dvěma různými fotoaparáty s různými vlastnostmi. Ty (snad) lepší snímky, s přirozenějšími barvami a větší hloubkou ostrosti, jsou foceny digitální zrcadlovkou, ale jen přes obyčejný objektiv. Jako fotograf velmi amatérský jsem tak dlouho váhal, zda si pořídit teleobjektiv a jaký, až jsem nakonec odletěl bez něj... Ty detailnější záběry jsou snímány přes tříčipovou videokameru s 3Mpx, optický zoom 10x. Na fotky 10 x 15 by to stačilo, ale jinak samozřejmě žádná sláva. Nicméně mně přišlo líto je vynechat.  Takže zastavení první - lvi. V Masai Maře si rangeři nehrají na žádnou velkou pokoru k přírodě a zvířatům. Když Šéf našel neobvykle početnou lví rodinku, kterak si hoví v odpoledním poklidu, neváhal a najel přímo k odpočívajícím rodičům skotačivých mláďat. Samec byl evidentně polygamní, měl u sebe dvě dospělé lvice, jedna se mu dokonce nabízela k flirtování přímo před námi, ale druhá, zřejmě dominantní, byla proti. Samec neriskoval její hněv a po nesmělém pokusu žárlivkou překaženém v zárodku se stáhl a hrál si s mláďaty. Ta se prala mezi sebou, hlavně čtyři asi stejně staří lvíčci dováděli společně, zatímco pátý, menší, vzhledu plyšáka z hračkářství, se držel u rodičů. Starší lvíčata objevila v dálce impalu a podnikla pokus o její dostižení, dospělí je shovívavě sledovali, nemožnost úspěchu jim byla zřejmá. Aspoň ta koťátka vylekala zaběhnutého šakala, který se roztržitě poflakoval kolem.

O pár desítek kilometrů dále narážíme na další lví rodinku skoro omylem. Šéf zahlédne v dálce silným dalekohledem leoparda, ale když se přiblížíme, vidíme už jen charakteristický, pruhovaný dlouhý ocas šelmy mizící z rozsochy stromu do hustého podrostu, kde od nás bude mít klid. A při cestě přes dlouhou louku zpět k plánované trase najednou narážíme nečekaně na párek lvů, tentokrát jsou samec se samičkou sami a hodují na mršině pakoně ve stínu trnovníku.

Zastavení druhé - buvoli. Druhý člen Big Five, Velké pětky. Šéf míří najisto. Ta louka je svou rozlehlostí výjimečná i na Masai Maru, buvoli se na ní zdržují pravidelně. Jako býložravci potřebují dostatek pastvy a musí často pít, takže se vždy snaží být maximálně do 15 km od vodního zdroje. Dosahují váhy až 800 kg a spí jen jednu hodinu denně. Netroufáme si odhadnout velikost našeho stáda, ale jsou to určitě stovky kusů. Někteří klidně odpočívají, další se pasou. Nás si nevšímají, volně projíždíme loukou prostředkem stáda, občas zastavíme na vyfocení obzvlášť fotogenického kusu. Baví nás ptáčci klubáci na hlavách a hřbetech kolosů, čistící srst od parazitů svým zamračeným čtyřnohým kolegům. K jejich spokojenosti. To je ale symbióza, radost se podívat.

Zatřetí, sloni. Slon africký, slon největší, až 3 metry na výšku a 5,5 tuny na váhu. Ze všech savců nejdelší březost, 22 měsíců. To jim asi dámy nezávidí. Věk dožití na velké savce docela obstojný, 50 až 60 let. První stádečko je poněkud neklidné, má s sebou několik prcků, jen kolem sta kilo, takže asi proto. Je vidět, že otravujeme, otáčí se k nám zad(k)y a klidně, nicméně nezadržitelně míří pryč, do houští buše. Šéf je tolerantní, ví, že slonů ještě uvidíme dost, tak je nechává v klidu. My nenaléháme. 

Další stádo, větší, málem mineme. Asi dvacet slonů spásá nižší stromy přímo u cesty, mezi stromy jen o pár centimetrů je převyšujícími ale skoro nejsou vidět. Náhodně zahlédnu předsunutou hlídku na louce přes cestu, Šéf zastavuje a po vypnutí motoru nás překvapí hluk lámaných stromů. Teprve teď vidíme zbytek stáda. Po chvíli je stromy přestávají bavit a přecházejí přes cestu všude kolem nás na louku. Tam teprve vynikne jejich velikost a dají nám prostor k pořízení zajímavých záběrů.

Zbytek Velké pětky neuvidíme - tedy pokud neuvažuji ocas leoparda vrhajícího se ze stromu. Ale ještě bude příležitost v tanzanském Serengeti. Nosorožci nás čekají už pozítří u jezera Nakuru. Ale Masai Mara není jen Big Five. Celou cestu sledujeme stáda impal, nejčetnější antilopy. Říká se jí i antilopa McDonald, při pohledu zezadu je vidět nepřehlédnutelné logo tohoto řetězce na pozadí ladných zvířat, podle mnohých nejelegantnějších antilop (já ale volím springboky, antilopy skákavé, ty však žijí mnohem jižněji). Podle jiné teorie je impal tolik, že hladové šelmy si na ně chodí jako do fastfoodu, z toho obrovského počtu vždy nějakou uloví. Ale to známé logo je vidět i gazel Thomsonových:

Jednou se ztrapním, když hlásím Šéfovi impaly na levoboku, a ony to jsou přitom gazely Thomsonovy. V eleganci si s impalou nezadají, liší se hlavně černým pruhem na bocích.

U pštrosa se nám líbí více samec. Hezký, černý, upravený. Samice jsou nahnědlé a rozčepýřené.

Jsou zvířata, která jsou věrnější než člověk. Třeba takový jeřáb. Prakticky není možné zahlédnout osamoceného jedince. Vyskytují se vždy po dvojicích. Podobně jako hadilov písař nebo nejmenší antilopa, dik-dik (prý vždy jde dik a s ním druhý dik, proto dik-dik). Jeřáb je tak barevný, až nechápeme, proč mu příroda tak nadělila. Vždyť nenápadná barva by byla praktičtější.

Prase bradavičnaté na první pohled vypadá hrozivě, u nozder mu trčí dvě velké břitvy jeho prodloužených špičáků. Ve skutečnosti je to tvor docela bojácný, hned se lekne a prchá, jeho ocásek ho ale zrazuje. Trčí při panickém útěku vzhůru jako anténka a prchající zvíře prozradí. Těžko říci, zda prasata nemají problém se svými prohnutými zády, ale je pravdou, že při pasení si občas kleknou na přední kolena a tak se i při pasení přesouvají, vypadají přitom poněkud zchromle.

Čápi marabu nejsou moc sympatičtí. Už to, že se živí mršinami, které už nechají být i hyeny a šakali. K tomu olysalá hlava a krk, zobák u kořene široký přes celou hlavu. Prostě marabu jeřábovi asi musí hodně závidět.

Krokodýl nilský doroste do 6 metrů a jednoho takového i vidíme. Je ale poloponořený pod vodou, takže předkládám aspoň čtyřmetrového. Ani s tím bych si zaplavat nešel.

Hadilova písaře už jsem zmiňoval. Hádejte, čím se živí? A proč písař? Protože se nese jako vyšší státní úředník. Asi to dělá ten dlouhý ocas (hadilova, ne úředníka), který musí vyvažovat, proto si vykračuje jakoby namyšleně a důstojně.

Nejnebezpečnější zvíře není nikdo z Velké pětky - nejvíce životů má na svědomí zdánlivě líný a neohrabaný hroch. Samozřejmě pomineme-li komára Anopheles a jeho oběti umírající na malárii.

Žirafy a zebry nezmiňuji. Dobře je známe. Vzory elegance.

A voduška. Ne tak elegantní, jako impala, ale ty oči...

A nakonec supi. Všudypřítomná zdravotní policie. I o tu přejetou mršinu u cesty se brzy postarají, proto je jich tu tolik, čekají, až přestaneme otravovat s focením a vypadneme od ní.

Video ze safari v Masai Mara:

PS: Zoologické chyby opraveny po upozornění pana Kotrče v diskuzi, za které děkuji!