Dobré prase všechno spase (aneb co se vše dá jíst) XVI

K obědu někdy výborná syrová ryba, jindy půlcentimetrový „biftek“ a jako dezert čokoláda z kakaových bobů rozžvýkaných bůhví kým. Vítejte v Kostarice.

V Kostarice se nejčastěji stravujeme v malých jídelničkách, kam chodí i domorodci – to bývá zárukou relativně kvalitního jídla. Obvykle si poručíme jistotu a stálici místních jídelních lístků – něco, co se jmenuje bistec (do angličtiny přepsáno jako beefsteak) s oblohou. Bistec je skutečně hovězí, na plochu odpovídá naší představě, na výšku je tenčí – jen necelého půl centimetru. Opečený tak akorát, k tomu kopeček rýže, kopeček černých fazolí, kopeček kysaného zelí, kopeček zeleniny a pár sucharů. Cekem dobré, po několika pokusech už ani velikost masa není takovým zklamáním, když víme, co od tohoto "bifteku" čekat. Dáváme si jej pravidelně, pokaždé vypadá podobně, jen přílohy se mírně liší. Je to vždy jistota, když nevíme, co si dát k jídlu. Kromě toho cena většinou nepřekročí 5 dolarů, což je v jinak poměrně drahé Kostarice velice příznivé.

Fotky jídel bez popisků jsem si vypůjčil z internetu, ostatní jsem fotil já nebo moje žena Hanka

Mnohem více mně ale zachutná jiná specialita (v podobné cenové relaci) – syrová ryba ceviche. Ceviche je prostě vynikající. Podává se v nádobě podobné našemu omáčníku, bílé kostičky rybího masa v nálevu, jehož hlavní složkou bude asi ocet, hodně cibule a nějaké další zeleniny (kořenové i listové), vše marinované citrónovou šťávou, která syrové maso pěkně zatáhne a doslova uvaří. K tomu suchary, tortily nebo sušené banány platanas. Porce velká, chuť skvělá – trochu připomíná marinované kyselé sledě, je ale jemnější.

Kostarická verze, La Fortuna, 2012

Nikaraguiská verze, Granada, 2012

Jiný gastronomický zážitek si vezu z kratší zastávky při dlouhém přesunu po místních necestách: mayskou čokoládu.

Začíná pršet. Jak jinak, jsme v Kostarice a na karibském pobřeží tu znají jen dvě roční období, období dešťů a období silných dešťů. Jsou místa, kde je úhrn ročních srážek přes 8 metrů! Naštěstí brzy přestává a nás naláká cedule u silnice: „Kakaová farma – výroba čokolády na mayský způsob.“

Moc si od farmy neslibujeme, ale nakonec se tato zastávka ukáže jako hodně zajímavá. Jdeme pár set metrů ke vstupu, kde nás ale odmítnou pustit dále, protože jsme v kraťasech a sandálech, a to je prý velmi nebezpečné. Nejen kvůli jedovatým hadům, kterých je všude plno, ale i kvůli hmyzu, také jedovatému. Reptáme, klidně bychom podepsali revers, nakonec nám ale nezbývá nic jiného, než na bahnité zemi z báglů vytáhnout kalhoty a tenisky. Je to prý pro naše dobro a bezpečí.

Kolem správy oblasti a pokladen je hezká tropická zahrada, plno barevných květin a keřů, upravené cesty. Příjemnou procházkou dorazíme k avizované první atrakci, visutému mostu přes údolí s říčkou. Musíme dodržovat dvoumetrové rozestupy, ale omezení není tak přísné, jako bude později v Monteverde, kde na jeden most může maximálně 10 lidí najednou. Most má dno z děrovaného plechu, zábradlí do výšky pasu z pletiva. Je zavěšen na dvou věžích a dlouhých lanech, oproti očekávání se nijak zvlášť nehoupe a netřese.

Je to naše první visutá lávka, takže si ji užíváme. Zase svítí slunce (dnes už třikrát pršelo a třikrát to naopak vypadalo na krásný letní den). Jsme nad korunami většiny stromů, jen ty nejvyšší dosahují na naši úroveň. Výhledy krásné, jen zvířata a ptáci vidět nejsou, maximálně nějaký hmyz, hlavně motýli.

Za mostem začíná divoký deštný prales. Most končí uprostřed prudkého svahu, po jeho vrstevnici vede cestička, po levé straně svah nahoru (porostlý deštným pralesem), po pravé zábradlíčko a prudký svah dolů (také porostlý deštným pralesem). Jdeme husím pochodem, dva bychom se vedle sebe nevešli. Teď už chápeme nutnost tenisek, zvláště když nám José ukazuje jedovaté pavouky a narazíme i na obrovské mravence, také jedovaté, přes dva centimetry dlouhé (!) – po jejich kousnutí sice člověk nezemře, ale prý je 24 hodin úplně mimo, zcela paralyzován.

Jdeme asi kilometr, možná i trochu déle, když se před námi objeví mýtinka s altánem. Na jedné straně „hlediště“, dlouhá lavice do pravého úhlu a nad ní o něco výše druhá. Naproti je předváděcí stůl, pec a nějaké rekvizity. Sedáme si do lavic a začíná opět pršet, už se tomu nedivíme. Jsme rádi, že nám to tak pěkně vyšlo a že jsme schovaní pod střechou.

Následuje skoro hodinová prezentace historie výroby kakaa a čokolády za doby Mayů a Aztéků. Čekali jsme nudnou desetiminutovou přednášku o kakau a pak prodej předražených suvenýrových balení kakaa, místo toho sledujeme vynikající živou předváděčku s ochutnávkami, suvenýry žádné (kdo by je chtěl, měl a bude mít možnost nakoupit si v obchůdku u pokladny).

Nejdříve představení kakaových lusků, velkých plodů kakaovníku (20 až 30 cm dlouhých), po jejich rozbití se objeví do bílé dřeně usazené hnědé kakaové boby velikosti velké fazole. Dostáváme ochutnat – boby jsou obaleny vrstvou sladké dřeně, samotné ale jedlé nejsou, vyplivujeme je do speciální nádoby. Tím jsme položili základ pro výrobu kakaa dalším skupinám v následujících dnech. Slinami fermentované boby se nechávají šest dnů postupně kvasit (vidíme ukázku stavu po jednotlivých dnech, tak jak nám je předzpracovaly předcházející výpravy). Pak se suší ve speciálním velkém „šuplíku“, který umožňuje rychlé schování před deštěm, který, jak se máme možnost stále přesvědčovat, přichází skutečně nenadále.

kakaový lusk

Následuje drcení a zalití vařící vodou. Po uležení vzniká tekutá čokoláda, kterou Mayové ochucovali cukrem, skořicí, kukuřičnou moukou, pepřem a drceným muškátovým oříškem. Dostáváme každý svůj šáleček a do něj trochu čokoládového kakaa, které si sami dochutíme přísadami podle své chuti. Ne každý si dokáže pochutnat na čokoládě, jejíž základ tvoří sliny předešlých skupin, nám otrlejším tak zbývá k ochutnání více. Dávám si několik šálků, protože mně skutečně chutná. Jen bych si přidal trochu chili, kterou jsem považoval za typickou mayskou přísadu, ale tady nám ji nenabízejí.

Druhým bodem je čokoláda tuhá. Její příprava se moc neliší, jen kousky rozdrcené v hmoždíři nejsou dostatečně jemné a je nutné je rozemlít na opravdu jemný prášek. Zalije se trochou horké vody, povaří se v kotlíku a lije se do připravených formiček, kde rychle tuhne. Opět dostáváme ochutnat (zase ne všichni si berou svůj podíl a na ostatní tak zbývá i pět šest kousků výborné hořké 100% čokolády). Chutná podobně, jako kupované drahé kvalitní čokolády s vysokým podílem kakaa. Asi dnes nebudu večeřet, jak jsem plný výborné čokolády.

Protože kakaové boby dlouho sloužily jako platidlo (dokonce ještě za Španělů, kteří pro nedostatek hotovosti přešli ve Střední Americe na tradiční způsob placení boby), máme možnost si takový obchod vyzkoušet. Dostáváme každý jutový pytlíček s 15 boby a možnost koupit si pohled z Kostariky za 10 bobů. Teoreticky by si tak každá dvojice mohla koupit tři pohledy, ale každý si chce nechat nějaké boby jako upomínku, takže za 10 si koupíme každý pohled a zbytek ukládáme. Vybíráme pohlednici s bazilišky a leguány, druhou zase s kolibříky.