Dobré prase všechno spase (aneb co se vše dá jíst) V

V minulých dílech jsme se věnovali exotickým pochoutkám. Nechme dnes stranou všechny ty živé červy a smažené štíry, cibetčí trus a smradlavé ovoce, věnujme se tomu, co máme doma přímo pod nosem (a nad čím ten nos často ohrnujeme).

Tak třeba v diskuzích pod minulými díly mne překvapila nedůvěra a odpor k tak běžné a vynikající pochoutce, jako je králičí mozeček. Králíci patří na vesnicích k běžné drůbeži (je vůbec králík drůbež?) - vzpomínáte na Slunce, seno, jahody? Králík je běžným nedělním obědem v různých úpravách, hlava se však obvykle nevyužívá jinak, než jako součást polévkového vývaru. Někdy ji hospodyňka obere přímo do polévky, častěji dá hlavu králíka hlavě rodiny na obrání. V dětství jsem se na to vždy těšil: táta obíral a dělil se se mnou napůl o líčka, jazyk, patro - a hlavně mozeček vydloubnutý z rozlomené lebky. Mé děti ani žena již o to nestojí, já jim hlavu nevnucuji a mozeček srkám sám a jen sám. A vůbec si nepřipadám jako Hanibal. Nezkusili jste to ještě? Zkuste, není nad mozeček!

To mne doma občas nutili do experimentů, které jsem jako dítě nemusel. Třeba tehdy, když o mně doktor prohlásil, že mám slabé kosti (ještě na vojně, tedy v 25-ti letech, na mě volali kamarádi Dachau a když se blížili ke hřišti, kde jsem hrál fotbal, tak prý viděli nejdříve trenýrky a až pak mě - to by se dnes podivili). A na slabé kosti je nejlepší vápník. A vápník je ve skořápkách. Tak milá maminka schovávala skořápky od vajíček, drtila je v hmoždíři a přimíchávala do smaženice. Brrr, fuj, hnus. Kdo nezkusil, neuvěří. Škoda, že to tehdy sama nezkusila. Zlatý rybí tuk.

To tátův vynález byl mnohem příjemnější. On to tedy asi nebyl jeho vynález, na Hané prý to bylo celkem běžné, ale u nás na Valašsku byl chleba se sádlem hustě pocukrovaný práškovým cukrem braný jako jistý druh podivínství. Přitom je to vynikající jídlo, i když člověku uvyklému dochutit sádlo solí a cibulí to tak nemusí přijít. Než to poprvé zkusí (chce to ovšem trochu se zbavit předsudků a nesoudit podle prvního sousta). Pravdou ovšem je, že dnes sáhnu spíše po té cibuli.

Zvláštní kapitolou jsou jídla z nouze. Nikoliv z hmotné, ale situační. Při přechodu Slovenského rudohoří před pětadvaceti lety jsme procházeli krajinou nedotčenou civilizací. Z vrcholků bezejmenných kopců jsme viděli 30 km na všechny strany jen neporušenou přírodu, žádná stavení, cesty, elektrické vedení. Jen lesy a lesy. Jídlo jsme táhli na zádech, vždy asi na 5 dnů, pak jsme museli sejít do civilizace a nakoupit další zásoby (a dát si v nejbližší hospodě trojboj pivo-guláš-pivo-kafe-pivo). Zásoby musely být takové, aby zasytily a současně chutnaly, přitom byly co nejlehčí - ideální jsou těstoviny na zasycení, puding na chuť. A stávalo se, že pátý den už došly těžké masové konzervy (ty jsme spořádali první, ať je nemusíme tahat na zádech - kamarádka šetřila každé deko i tak, že si zkrátila držátko hliníkové lžičky na polovinu, každý gram dobrý). A nezbylo, než si udělat syté těstoviny ochucené dobrým pudingem. Vyhládlému tělo chutnalo. Když jsme to pak zkusili v časech hojnosti, nedokázali jsme pozřít více než jednou sousto, zbytek letěl do kompostu.

Druhou možností, jak si ušetřit cestu do civilizace, byly houby. Co na tom, že to byl rok Černobylu, o tom jsme nevěděli nic jiného, než že se stala drobná havárie prakticky bez úniku radioaktivity. Vždyť i Závod míru se jel na Ukrajině, tak co. Zato houby věděly moc dobře, co se děje - rostly jako divé. Ve zdejším odlehlém kraji jsme zažívali orgie - při chůzi lesem jsme se nedokázali vyhýbat hnědákům a pravákům a barbarsky jsme po nich museli šlapat, nebylo totiž jak se jim vyhnout, přes hnědé hlavičky místy nebyla vidět země (no tak dobře, byla, ale rostly opravdu hustě). Když jsme se rozhodli, že za deset minut bude jídlo, začali jsme sbírat, vybírali jsme ty nejhezčí hříbečky a začali je vařit. Jenže co s nimi, v lese a bez přísad? Jsou vlastně jen dvě možnosti: opékat je nakrájené na klacku, ale to se pěkně protáhne (stejně to není nic moc), nebo je uvařit v ešusu na osolené vodě. Jedli jste někdy houby jen takto uvařené, bez vajíčka, kmínu, pepře? Ne? Tak to ani nezkoušejte, je to pěkně hnusné. A dokonce ani ten hlad to tak nezažene, a když, tak jen na chvíli.

Poslední vzpomínka opět na vojnu. Ne, nebudu psát o prošlém hermelínu, který vytékal z krabiček a já jediný jej jedl po kilech (mně chutnal, ostatní zvraceli) - lžící, jinak to nešlo. Vůbec, kuchyni, takzvané CH-čko, raději vytěsním ze vzpomínek. O to raději vzpomenu výčep IV. cenové skupiny U zlaté štiky, ze zadní části špičkového stejnojmenného hotelu. Kuchyně jedna, ceny dvoje - hotelové a čtverkové. Navíc v hospodě obsluhovala mladá servírka (trochu tmavší) v průsvitné halence a bez, pro vojáky zážitek. Nejoblíbenější jídla? Smažený vepřový jazyk a býčí koule. Za pár korun, doslova. Vešli jsme se s večeří do desetikoruny. Jazyk si dnes dám raději s černou omáčkou - dokonce je to náš tradiční silvestrovský oběd, k těm koulím se už tak často nedostanu. Jinak jsme je jídávali už doma, když jsem byl malý. To ale ještě nebyly koule, tatínek jim říkal poetičtěji „býčí láska". Jakže se tomu říká dnes?