Dlouhé stráně – jeden ze sedmi divů Česka

V anketě o 7 divů Česka skončila přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně jen velmi těsně druhá (o necelou tisícovku hlasů, tedy méně než 1%) za Karlovým mostem. Pojďme se na ni alespoň virtuálně podívat.

Stavba tohoto stavebně-technického unikátu začala kupodivu už v roce 1978, ale finančně náročný projekt byl velice brzy utlumen a od ambiciózních plánů se začalo poněkud ustupovat. Paradoxně menší zdržení umožnilo projekty inovovat a navrhnout modernější pojetí technologií, nicméně o dokončení se rozhodlo až po roce 1989. Asi uhodnete, proč i poté následovaly průtahy – ano, správně: protesty ochránců přírody. Na druhou stranu se ekologům až tolik nedivím, přece jen odříznout špičku jednoho z nejvyšších vrcholů jesenického hřebene je zásah do přírody a nevratná změna panorámatu Jeseníků takového rázu, že bych nechtěl být v kůži toho, kdo dal poslední razítko povolující realizaci. Ale stejně jako u druhého novodobého divu ze 7 českých divů – ještědského Hubáčkova hyperboloidního vysílače – nám dnes už změněné panoráma připadá natolik zažité, že si jej neumíme představit jinak. Stačí si těsně pod nejvyšším bodem Česka poslechnout turisty, kteří nadšeně hledají na obzoru seříznutý kopec Dlouhých strání (nejvyšším bodem Česka samozřejmě není Sněžka, ale vrcholek pradědského vysílače 1.638 m n.m.).

Nedá se říci, že by projektanti s ochránci bojovali z pozice síly. Aktivně se snažili, aby náročná stavba co nejméně poškozovala přírodu Chráněné krajinné oblasti Jeseníky, takže většina technologií je ukryta pod zemí. Povrchové stavby se snaží co nejvíce respektovat ráz jesenické přírody, což je vidět třeba na samotné budově elektrárny s infocentrem, kterou by si člověk na první pohled mohl splést třeba s hotelem Patria na břehu tatranského Štrbského plesa (samozřejmě přeháním, ale silueta je rozhodně podobná). Nakonec byla stavba dokončena až po dlouhých osmnácti letech a elektrárna byla do ostrého provozu uvedena 20. června 1996.

Všechny následující obrázky jsou rozklikávací do většího rozlišení.

Od té doby je turistickou atrakcí, kterou ročně navštíví kolem 60.000 návštěvníků, takže už před pár lety tu mohli slavit miliontého návštěvníka. Samozřejmě mluvím o oficiálních exkurzích pořádaných infocentrem elektrárny, ne o individuálních turistech, kteří jen navštívili nejznámější a nejfotogeničtější část elektrárny – horní nádrž.

Princip přečerpávacích elektráren je asi každému jasný. Elektřina má jednu nepříjemnou vlastnost, nedá se totiž za rozumných podmínek uchovávat (nepočítám směšná čísla při akumulaci elektřiny do baterií). Kromě toho je silně závislá na okamžité spotřebě, která je v noci mnohem nižší než v denních špičkách. Ale výrobní kapacity elektráren jsou přes den i přes noc zhruba stejné, takže přes den elektrárny nestíhají a elektřina je drahá, kdežto v noci naopak nikdo neví, co s levnými přebytky. Navíc je třeba pracovat s nestálými zdroji energie typu větrných a slunečných elektráren, které jsou silně závislé na aktuálních povětrnostních podmínkách. Proto se jako reálně užitečný ukazuje i takový „ekonomický nesmysl“, jako je elektrárna, která více energie spotřebuje, než vyrobí.

Takže když je elektřiny ve špičkách nedostatek, tak se elektrárna z pražského dispečinku ČEZu spustí a voda z horní nádrže dvěma potrubími o průměru asi 3,6 metru více než 500 metrovým spádem (nejvyšším u nás) roztočí dvě reverzní Francisovy turbíny, každou o výkonu 325 MW (jedny z nejvýkonnějších v Evropě). Spuštění na plný výkon 650 MW je oproti jakémukoliv jinému typu elektrárny neuvěřitelně rychlé, netrvá ani jednu a půl minuty. Když potřeba elektřiny klesne, tak se elektrárna stejně jednoduše zastaví. A když je elektřina nejlevnější (obecně si pod tím představujeme noc, ale nemusí to tak být vždy), reverzní turbíny se jednoduše přepólují, pomocnými čerpadly se zavodní a začnou čerpat vodu ze spodní nádrže zpět na vrcholek kopce (s o něco nižším výkonem 312 MW). Jak prosté, jak neefektivní z hlediska fyziky, ale jak výhodné ekonomicky…

Virtuální 3D prohlídka ČEZ, lze se přes ikony šipky "^" proklikat i do dalších míst - ke spodní nádrži a do elektrárny včetně podzemních částí a míst veřejnosti nepřístupných.

Úbočím hory Mravenečník vedou dvě podzemní potrubí, ale kromě nich existují i šachty pro pěší podzemní výstup k horní nádrži. V zimním období je totiž horní nádrž jinak nepřístupná. Dnes už technici při každodenní kontrole nemusí šlapat 2.400 zdejších schodů, ale vyvezou se dvěma navazujícími výtahy. Elektrárna bez problému funguje i v zimě, led se při neustálých změnách výšky hladiny láme o stěny nádrže dříve, než stihne zesílit na nepřijatelnou úroveň.

Horní nádrž ve výšce 1354 m má o něco menší obsah – něco přes 2.500.000 kubíků, plochu přes 15 ha a maximální hloubku 26 m. Vznikla odtěžením a zarovnáním vrcholku asi o 3 metry pomocí buldozerů a bagrů, stěny proti průsaku chrání kolem 18 cm albánského asfaltu (kvůli lepším vlastnostem při extrémních klimatických podmínkách), který je pravidelně kontrolovaný a obnovovaný, k čemuž slouží jedna pozvolná cesta z okraje nádrže na její dno. Rozdíl hladiny plně načerpané nádrže od maximálního vyčerpání je 21.5 metru, plné načerpání je možné za 7 hodin. Cesta kolem horní nádrže je dlouhá asi 2 km.

Dolní přehrada na říčce Divoká Desná s obsahem 3.400.000 kubíků je průběžně doplňovaná říčkou. Přepadové/čerpací potrubí od turbín (průměr přes 5 metrů) ústí do multifunkčního objektu, ve kterém je řešen i přehradní přepad podzemním odvaděčem vody. Ten pak vyúsťuje do říčky až pod elektrárnou.

Už jsem psal o návštěvách elektrárny. ČEZ zde pořádá pravidelné exkurze několikrát denně, ale jen dvě z nich končí až na horní nádrži, a to ještě jen mimo zimní období. Dostat se na tuto rozšířenu exkurzi vyžaduje opravdu velmi včasnou rezervaci, bez internetové rezervace je ale i kratší verze obvykle vyprodaná a na prodej na recepci nelze příliš spoléhat. Součástí základní kratší verze je cesta autobusem do objektu elektrárny a jejího infocentra, důležitý krátký film o elektrárně (historie, princip, technika, simulace, průřezy horou, …) včetně Q&A, cesta tunelem do podzemní kaverny se sálem s částí méně důležité technologie, cesta autobusem k dolní nádrži a cesta zpět do areálu Kouty. Delší verze je doplněna výjezdem k horní nádrži s rozchodem na 15-20 minut a cestou zpět.

Z vlastní zkušenosti potvrzuji, že i kratší verze je zajímavá pro všechny, tedy i větší děti a technickými múzami nepolíbené návštěvníky, nechci zevšeobecňovat. Na přehledných panelech, simulacích a ve filmu je jasně zřetelný princip elektrárny včetně podzemních neviditelných částí, potrubí a větracích či komunikačních šachet (komunikace ve smyslu přepravním), kterých je zde asi 8 km.  Tunelem se dojde do samotné kaverny – umělé jeskyně hluboko v nitru hory (87,5 × 25,5 × 50 m), zde ale běžný návštěvním moc nevidí, jen vrchní patro kaverny s dvěma startovacími generátory, zbytek turbosoustrojí o výšce 24 metrů je v nižších patrech. V místnosti jsou ještě připravené dva mostní jeřáby, každý s nosností 250 tun. Protože ale transformátory váží až 400 tun, je možné oba jeřáby spřáhnout speciální traverzovou konstrukcí a tím vyhovět požadavkům na vyšší nosnost. Kolo turbíny je možné si prohlédnout před vchodem do tunelů, jedná se o skutečné lopatkové kolo vyměněné při renovaci první turbíny, druhé na výměnu teprve čeká. Fotit lze libovolně, jen by se na sociální sítě neměly dávat detailní snímky technologií.

Dolní nádrž pochopitelně není tak impozantní jako nádrž na vrcholu kopce. Ale není třeba zoufat, k horní nádrži dnes není problém se dostat individuálně pěšky nebo využitím šestisedačkové lanovky na Medvědí horu přímo z areálu v Koutech nad Desnou. Kolem areálu jsou odstavná parkoviště (zdarma!) s dostatečnou kapacitou, jen je nutné si před 300 metrovým výstupem do kopce ke stanici lanovky nezapomenout koupit lístek v areálu, který přístupové cesty od parkoviště míjí bez upozornění na kasu. Při vykázání zakoupených voucherů na exkurzi je lístek o 20% levnější, dokonce i před absolvováním samotné exkurze.

Z Medvědí hory se ještě musíme dostat k samotné nádrži. Je možné ty asi 3 km do kopce vystoupat pěšky po červené značce, na kole po asfaltové cestě to je k nádrži 4,5 km, případně od Medvědího baru jezdí kyvadlová doprava za 60 Kč na osobu. My jsme hnaní nedostatkem času využili kyvadlové dopravy nahoru a pěšího sestupu dolů k horní stanici lanovky, kterou jsme stihli 10 minut před zavíračkou v 17:00, tuto kombinaci můžu doporučit i méně zdatným turistům, kteří nechtějí jít stejnou cestu tam i zpět, přestože to zase tak strašné stoupání není, byť nástupní úsek od lanovky nevypadá úplně příjemně.

Zpět do Koutů nad Desnou se dá mj. sjet i na půjčeném kole (několik downhill tratí pro bikery nebo asfaltka) či koloběžce, trasa dlouhá 17 km vede po asfaltu mírným klesáním s výhledy na hřeben Jeseníků a ve spodní části podél spodní nádrže. Půjčuje se nahoře, vrací dole. 

Co napsat na závěr? Určitě každému doporučuji zejména návštěvu horní nádrže s vyhlídkou na celé Jeseníky včetně Pradědu s vysílačem. Ale i exkurze v elektrárně a u dolní nádrže je extrémně zajímavá hlavně pro techničtější a zvídavější typy. Exkurze v červenci 2020 stála dospělého 205,- Kč, zpáteční lanovka na Medvědí horu 350,- Kč (bez odečtení 20% slevy po vykázání se vstupem na exkurzi).

Pár fotek od horní nádrže: