Dobré prase všechno spase XLIII

Čínské jídelní tržiště už jsme v tomto seriálu navštívili, dokonce možná i vícekrát. Ale gurmán amatér se toho nikdy nenabaží, pořád objevuje nové a nové pochoutky (nebo hrůznosti). Dnes spolu navštívíme několik trhů v Chu-nanu.

Poznámka autora: tímto blogem zahajuji 13. rok svého působení na blogu idnes.cz.

Začneme zvolna. Prakticky na všech tržištích je několik stánků monotematicky zaměřených jen na houby. Bývá jich klidně několik desítek druhů, někdy čerstvých, ale většinou sušených. Všchny druhy spojuje to, že kdybychom na ně narazili v našich lesích, tak by nás nikdy nenapadlo, že se něco takového dá jíst. Všechny vypadají smrtelně jedovatě. Přitom je klidně pojídáme skoro ve všech jídlech, která se v Číně bez hub málokdy obejdou.

Všechny následující obrázky jsou rozkliknutelné do větší velikosti.

Méně tradičním sortimentem, navíc omezeným sezónou, je ikonické asijské ovoce, silně páchnoucí durian. Kolega cestovatel ve třetím díle seriálu prohlásil, že chutná jako shnilé h...o, aniž by nám tehdy vysvětlil, kdy jej chutnal (tedy ten exkrement, durian chutnal s námi na Jávě).

V čínské provincii Chu-nan jsme na durian naráželi v září poměrně často. Zarazilo nás, že oproti Vietnamu nebo Malajsii je nabízený málokdy neupravený, většinou se nějak zpracovává - možná právě proto, aby se potlačil typický zápach, který by mohl potenciální zájemce odradit. A tak se všelijak obaluje, zapéká a griluje. A nutno podotknout, že je relativně drahý.

My jsme si na specifickou chuť durianu zvykali postupně několik roků, od skoro naprostého a jednohlasného odmítnutí při první ochutnávce přes fázi tolerance menšího množství až po skutečnou oblibu, kdy kromě syrového plodu nevynecháme ani žádnou příležitost ochutnávat další varianty jeho úpravy (kupodivu se prodává i jako třeba bonbónky nebo formou sušených kousků). Zde v Chu-nanu jsme na něj narazili třeba na muslimském trhu ve městě Zhangjiajie, o kterém bude řeč dále.

Grilovaný durian jsme si dali zase ve městě Fénixů - Fenghuangu. Dužinu tu zabalí do alobalu a grilují na dřevěném uhlí do rozvaření. Po rozbalení je téměř tekutá a vyjídá se lžičkou. Nutno říct, že to není ono, vařením se ztrácí nejen zápach, ale i typická chuť. Kromě toho jsme za nepatrnou proci zaplatili 25 yanů, skoro 90 korun. Prostě není nad jednoduchý durian, syrový a smradlavý.

Kromě klasických trhů se na jídlo narazí na každím kroku, třeba v pojízdné prodejně. Asi tam nemají moc přísné hygienické kontroly.

Zbytek blogu se bude odehrávat výhradně na zhangjiajieském tržišti, kam jsme si zašli na večeři pro leteckém přesunu z provincie Kansu do provincie Chu-nan.

Na tržištích se neprodávají jen jídla k okamžité ochutnávce, ale i suroviny na domácí vaření. Pro nás je to místy poněkud nezvyklé. A někdy i trochu hororové. Jaký kraj, taký mrav.

Jinak ale muslimský trh v Zhiangjiajie slouží především místním Číňanům jako místo, kde se mohou rychle, levně a hlavně velice chutně navečeřet. Zabírá pro sebe jednu dlouhou ulici z obou stran, doprava je vyloučena, středem cesty bloudí davy hladových a vybírají, na co by měli chuť. Po obou krajcích stojí jeden vedle druhého stánky, mezi nimi a zástavbou jsou prostory pro stolečky s židlemi, kde se dá usadit a vychutnat tak svůj street-food stranou mumraje mezi stánky. 

My jsme s manželkou neodolali hned prvnímu stánku, kde se grilují mořské plody. Samozřejmě vynikající. Pak jsme zkusili sortiment zhruba třetího a šestého stánku a zbylých možná sto stánků už jsme jenom prohlédli s tím, že jsme si důkladně ověřili platnost přísloví "Oči by jedly, ale žaludek už nemůže...".

Kromě masa, ryb a mořských plodů jsme okusili i sladkosti. V Číně obecně je dost oblíbená sladká rýže na špejli, té jsme nějak na chuť nepřišli. Ne že by byla špatná, ale pořád to je jen rýže. Zato plněné sušenky z vaflového těsta (nasladko i naslano) byly skutečně excelentní.

Na dalším obrázku je několik zajímavostí. Červené kuličky uprostřed je ovoce, které se dává na ochucení do čaje (a nakonec se sní). Zabalené kruhové balíčky vpravo jsou sváteční koláčky ke Dni středu podzimu - tedy asi naší rovnodennosti. Jsou velmi oblíbené, lidé se jimi podarovávají navzájem. Mají různé příchutě, opět sladké i slané. Na nás nijak výrazně nezapůsobily.

A konečně zelená destička s QR kódem. V Číně kromě turistů nikdo neplatí v hotovosti, dokonce ani kartami či mobilem přes NFC. Všichni používají přímé aplikace, kterými načtou prodejcův QR kód a jedním stiskem potvrdí. Prodavači ukáží na mobilu potvrzení a prakticky v tom samém okamžiku jsou peníze převedeny. Stejně se dá platit i mezi dvěma mobily - prostě na svém mobilu vygenerujete aplikací QR kód s částkou, protějšek svým mobilem načte a potvrdí a vy máte peníze na účtě. Jak jednoduché.

A nakonec ukázka, že nejen čínské tržiště je exotické pro nás, ale i my jsme exotičtí pro čínské tržiště. A jako zde mám v blogu několik Číňanů, tak třeba naopak my jsme teď v nějakém blogu chu-nanském.

Dobrou chuť!

Rubrika Dobré prase všechno spase

Asi 3/4 hodinové video z provincií Kansu (jen fotky, protože kameru jsem utopil ve Žluté řece Chuang Che) a Chu-nan (točené po ztráte kamery přes mobil a foťák).