Borneo, Kahau nosatý: připraven 20 hodin denně

Putování za nejdivnější opicí s velkým břichem, dlouhým nosem – a takřka nepřetržitou erekcí. Mohou listy některých stromů nahradit viagru?

Stále ještě existují ztracené světy, místa izolovaná od okolního světa tak dobře, že na nich přežívají zvláštní společenství rostlin či zvířat, která jinde nenajdeme. Dnes už třeba třetí největší světový ostrov Borneo rozhodně nemůžeme považovat za ztracený svět ve smyslu dosažitelnosti, ale jeho izolace od okolí a stabilita životního prostředí umožnila vývoj druhů, které se nikde jinde nevyskytují a nikdy ani nevyskytovaly. Jen na Borneu a okolních ostrovech (jako je Sumatra) najdeme rostlinu s největším květem – raflésii (průměr jednoho květu i přes 1,2 metru), nikde jinde nežijí ve volné přírodě orangutani, hmyz tady dorůstá rozměrů několikanásobně větších, než jinde (půlmetrové kobylky a strašilky, deseticentimetroví brouci). A žije tady i nejpodivnější opice, jakou si jen těžko umíte představit, kahau nosatý (anglicky proboscis monkey).

Raflésie

Právě ta bude cílem našeho putování, i když raflésie a orangutany určitě nevynecháme. Paradoxně za kahauem není třeba putovat do hlubokého a nepřístupného vnitrozemí ostrova, kde žijí potomci Ibánců, podkmene známých Dajáků, lovců lebek. Okolí jejich Dlouhých chýší je prosto jakýchkoliv větších živočichů, snad kromě divokých prasat vousatých, která se množí tak rychle, že je Ibánci nestihli vybít. Ostatní živočichové včetně opic a větších hadů padli za oběť lovcům, kteří potřebovali naplnit prázdné žaludky svých rodin. Dokonce ani nejběžnější makaky, se kterými se cestovatel potká v Asii na každém kroku, tu nevidíme, Ibánci vše živé v okolí prostě doslova vyžrali.

Zůstaneme tedy na mořském pobřeží a v deltách větších řek, kde Ibánci nežijí a opice tu nejsou běžnou součástí lidského jídelníčku. První pokus o získání pořádné fotky nosaté opice podnikneme kousek od známého Sepiloku v malajském státě Sabah, kde je největší záchranná stanice pro osiřelé a raněné orangutany, které zde připravují na návrat do života ve volné přírodě. Většina turistů navštíví středisko, podívá se na krmení orangutanů (obvykle se sem stahují z okolního pralesa samice s mláďaty, pro které je jednodušší nechat se nakrmit, než hledat potravu v přírodě), málokdo ale pokračuje dál na pobřeží Suluského moře, kde se dá najmout člun a tím po chvilce plavby mořem podél pobřeží vplout do delty řeky Kinabatangan, jinak než po vodě nepřístupné.

Lodě jsou vcelku pohodlné, sedíme pod střechou zády k boku lodi, kormidelník má vyvýšené sedadlo s volantem ovládajícím kormidlo nad přídí. Na zádi jsou pověšené dva silné motory Yamaha, když kapitán přidá plyn, zvedne se příď do výše a plujeme po hřbetech vln asi padesátikilometrovou rychlostí, za námi gejzíry vody. Dokud plujeme kolem pobřeží, sledujeme scenérii břehů, později na širém moři (pobřeží ale stále na obzoru po pravoboku) prohlížíme fotky místní fauny. S námi jede domorodý průvodce Jonathan a ten říká, že prakticky vše máme šanci vidět, snad kromě tygrů, medvěda jávského a slonů – ti se nyní v době hojnosti a počínajícího monzunu zdržují dále od řek. Takže podle fotek se těšíme na různé ledňáčky, sovy, hady, krokodýly, velký hmyz a hlavně opice – makaky, hulmany a kahau nosaté. Samozřejmě nás zajímá hlavně exoticky vypadající kahau s červenou okurkou místo nosu, kulatým břichem – a na fotkách vždy s červeným ztopořeným přirozením. Myslíme si, že se jedná o oblíbenou žertovnou fotku pro turisty, a tak se ptám Jonathana, jestli uvidíme i „to“ (a ukazuji, co myslím). Jonathan naprosto váženě odpovídá, že ano, a po chviličce to trochu rozvede. Asi mu jako muslimovi moc nejdou přes ústa výrazy jako „penis“ a „erekce“, nakonec je ale klidně použije, když nám líčí stravovací návyky kahau, který se živí jen těžce stravitelným listím, což mu jednak nafukuje břicho, takže trpí plynatostí, jednak mu způsobuje každodenní dvacetihodinovou erekci. Na(ne)štěstí je to konkrétní afrodisiacké listí pro člověka jedovaté, takže přírodní viagra se z něj vyrobit nedá.

Po půlhodině se přiblížíme zpět k pobřeží a vplouváme do široké delty řeky Kinabatangan. Postupně se řeka začíná zužovat a cesta se stává zajímavější, vidíme na oba břehy porostlé tropickou vegetací. Scenérie kolem jsou malebné, dokonce několikrát zpomalíme a zastavíme u vysokých stromů, na kterých dovádějí makakové nebo naši první kahau. Jsou však poměrně daleko a nejen že jim nevidíme na penisy, ale ani mnohem větší nosy nejsou příliš vidět. Zvláště když jimi vynikají především samci a v každém stádu je vedoucím samcem jen jeden opičák. Ostatní tak velké nosy nemají, přestože v porovnání s ostatními opicemi, nebo dokonce s člověkem, určitě konkurenci válcují. Samci ale většinou sedí buď zády k nám a ukazují nám dlouhý sněhobílý ocas (vypadá jako uměle přišitý na rovněž bílé slipy, které někdo rezatým samcům navlékl), nebo sedí tváří k nám, pak však nos z ánfasu na tu dálku zaniká. A zboku se nám hlavou nenatočí ani jeden.

Odpolední parno začíná přecházet v podvečerní příjemnou teplotu a zvířata začínají ožívat. Jako první se vydávají na lov ryb bílé volavky, známé z celého světa. Nad hlavami nám přeletí černí zoborožci, pro toto území charakterističtí. Zblízka a v klidu je bohužel neuvidíme, ale i za letu je patrný helmicovitý výrůstek nad zobáky.

Člun najednou prudce mění směr a míří k levému břehu. Prý je tam někde krokodýl. Myslíme si, že na ně máme vycvičené oči z minulých cest, a hledáme charakterickou tmavou kládu na břehu, bohužel marně, mírný bahnitý břeh porostlý vysokou trávou narušuje jen světlý balvan, ale krokodýla nevidíme. Až když jsme od něj sotva pár desítek metrů, poznáváme, že právě ten bílý balvan je přední část mohutného krokodýla. Tedy velký rozdíl od amerických kajmanů, kteří jsou mnohem štíhlejší a tmaví, dokonce i afričtí krokodýlové vypadají jinak, také tmavě. Krokodýl leží, ani se nehne. Přesto z něj čiší respekt, je skutečně obrovský, a to ho nevidíme celého. Leží bez hnutí a naše přítomnost mu nestojí za mrknutí okem, přestože jsme přirazili ke břehu jen pár metrů od něj. Průvodce Jonathan vtipkuje, že je „made in China“, tedy umělý.

Břehy teď pozorujeme ještě bedlivěji, takže se nám podaří na malou chvíli zahlédnout velkého varana, tak 1,5 metru má určitě. Zvuk motoru ho vyleká a bleskurychle mizí v podrostu, než stačíme tasit kamery. Volavky už nás nevzrušují, je jich kolem plno. Zato opice nás ještě neomrzely. Na jednom ze stromů těsně u břehu se usadila na noc partička kahau nosatých. Samec si rozšafně sedá na větev, ruku opřenou o koleno téměř lidským způsobem. Při pohled na červený nos a vyvalené břicho chápeme, proč jim porobení místní obyvatelé v době holandské kolonizace říkali „holanďanská opice“. Sekáme snímky jeden za druhým, ale vzdálenost je přece jen dost velká, takže na obrázcích vypadá kahau jako obyčejná opice, jejich raritní vzhled nevynikne. Fotky jsou téměř nepoužitelné, přikládám jednu jen z dokumentárních důvodů.

O pár desítek metrů dále podobný strom a jiná tlupa. Samci si vyměňují mručivá varování, aby se navzájem nepletli do věcí opačné skupiny. Za chvíli si vše vyjasní a dávají si poslední porci listů, než se pevně usadí k nočnímu spánku. Trochu živější jsou o kus dále proti proudu makaci, sledujeme nádherné a předlouhé skoky mezi korunami i dost vzdálených stromů. A potkáváme dokonce i vzácnější hulmany stříbrné, jen nevíme, že to jsou hulmani, protože nikdo nezná české jméno a jeho anglický ekvivalent „langur“. Bereme tedy na vědomí, že vidíme poskakovat a šplhat stříbrné langury. Pravdu zjistím až doma.

Je to úspěch, či neúspěch? Kahau jsme několikrát spatřili a slyšeli, pořádnou fotku ale nemáme, vždy byli docela daleko. I ten proslulý nos jsme spíše jen tušili, než skutečně viděli. No nic, musíme to zkusit jinde. Vracíme se zpět na západní pobřeží k Jihočínskému moři, do Kuchingu, hlavního města Sarawaku. Tady zkusíme navštívit národní park Bako, kde prý jsou kahau trochu méně plaší.

Než autobusem dojedeme z centra k moři, začíná pršet. Není to klasický monzunový liják, spíše takový vytrvalý déšť známý z mírného pásma. Sice se nám povede najmout lodičku, která má střechu, ale není nám to nic platné, při rychlé plavbě bychom potřebovali spíše kabinu. Hlavně my brýlatí nevidíme téměř nic. Naštěstí cesta netrvá moc dlouho, po půlhodince přirážíme k molu v národním parku Bako.

Kolem přístavního mola je síť dřevěných vyvýšených chodníků na kůlech, jinak by se zde nedalo pohybovat. Pobřeží se zde svažuje tak mírně, že za přílivu je voda všude pod námi až k pralesu desítky metrů daleko vzadu, za odlivu je kolem bažina a voda ustupuje ještě další desítky metrů zpět do moře. Molo je postaveno nad ústím menší říčky do zálivu, druhý břeh je porostlý lesem zvláštních řídce olistnatělých stromů, které si libují v bahně a mořské vodě. A z bahýnka rostou kmínky dalších, připomínají krápníková brčka v jeskyních, jen místo ze stropu jeskyně tady rostou ze dna odlivového močálu. Prý vydrží bez vody právě po dobu odlivu, kdyby se z nějakého důvodu příliv opozdil, zahynuly by suchem.

Pořád prší, v pláštěnkách vyrážíme za průvodcem Patrickem (na rozdíl od muslima Jonathana je Patrick křesťan) směrem k administrativním budovám správy parku a vedle stojící restauraci, kde chvíli čekáme, zda se déšť neumoudří. Čekání nám zpříjemňuje kahau nosatý na stromě před terasou restaurace, dokonce se občas natočí i z boku, takže vidíme siluetu jeho frňáku, foťáky však kvůli vytrvalému dešti odpočívají v nepromokavých taškách a igelitkách.

Nevypadá, že by mělo přestat, rezignovaně tedy na procházku pralesem vyrážíme zahaleni do pláštěnek. Je to škoda, takto dopoledne tu obvykle nepršívá. Všude kolem je mokro, musíme jít za sebou po dřevěném chodníku, snažíme se aspoň držet co nejblíže za Patrickem, abychom slyšeli výklad. V tom dešti stejně moc nevidíme. Prales je nádherný, hustý, temný, ale pro naše oči bez života – otázka je, zdali by tomu bez deště bylo jinak, asi ne. Patrick občas ukáže na nějaký strom a řekne nějakou zajímavost, žádná bomba, na kterou by stálo za to vzpomínat, tu však není. A tak nám nevadí, když celkem nečekaně brzy Patrick otáčí a velí k návratu na základnu v restauraci.

Déšť pomalu ustává, chystáme se na další cestu, tentokrát na opačnou stranu, přejdeme přes kopec na odlehlou pláž, snad cestou potkáme zdejší „ochočené“ nosaté opice. Moc dlouho nejdeme, první zastávka bude hned po pár metrech, kde narážíme na divočáka. Krásný exemplář prasete vousatého, místního druhu divokých prasat. Už jeho jméno říká, jak vypadá – je extrémně chlupaté, zejména kolem mordy. A vůbec se nebojí, právě naopak, od turistů čeká něco k snědku a místy až nevybíravě si svůj desátek vynucuje. Očichává nás jednoho po druhém, nechá se i pohladit po zablácené hlavě a hřbetu.

Procházíme přes molo do zvláštního lesa stromů žijících z bahna, vyschlé mořské dno dává obživu různým ptákům s dlouhými zobáky, typujeme, že by to mohli být ibisové. A na druhé straně lesíka vidíme další smečku kahau nosatých, asi nejblíže, jak jsme jim kdy byli. Vůdčí samec sedí otočený profilem, vidíme jeho červený okurkový nos, nafouknuté bílé břicho, zrzavou srst a bílá bedra se sněhobílým ocasem. Ten vynikne ještě více, když samec důstojně sleze a odkráčí dál na klidnější místo s ocasem hrdě vztyčeným. Samičky a mláďata v takovém klidu nevydrží, skáčou z větve na větev, běhají i po zemi, škádlí se navzájem, ale hlavně požírají řídké listy. Listy jsou právě důvodem, proč tady kahaové jsou, mají je neobyčejně rádi. Tady je snad největší pravděpodobnost setkání s tímto zvláštním druhem opice na rozumnou a fotitelnou vzdálenost.

Když se stádečko stáhne z naší blízkosti dál k moři, pokračujeme v cestě po chodníku až k patě kopce, kde upravený areál končí a my půjdeme dále jen po vyšlapané stezce, jen zčásti doplněné na nejnebezpečnějších místech dřevěnými zbytky zábradlí. A přestává pršet! Dokonce můžeme sundat pláštěnky, které začínají být nepohodlné, je horko, namáhavá chůze náročným terénem nás ještě více zahřívá a neprodyšné oblečení se mění v mikrosaunu. Místy musíme i šplhat po kořenech stromů.

Už téměř vidíme moře, když nás zastavuje protijdoucí starší domorodec a ukazuje nám docela velkou zelenou zmiji na keři pár metrů od cesty. Prý ležela přímo pod jedním kořenem na cestě a on ji nabral na klacek a přenesl, aby někomu neublížila, jako každá zmije je i tato prudce jedovatá. Zmije jen klidně leží stočená do několika smyček, nás si vůbec nevšímá.

K pláži zbývá jen pár metrů. Zátoka je skutečně romantická a stojí za to se k ní trmácet. Na žlutém písku pláže leží mořem vyvržené větve stromů, v řídkém porostu nad hranicí přílivu se táhnou se svými ulitami a lasturami ráčci poustevníci, obrovské balvany na svahu kopce porostlé zelení spolu s palmami a dalšími tropickými stromy tvoří neopakovatelnou kulisu ztraceného tropického ráje (vida, snad proto ten had, had přece do ráje patří).

Cestou zpět využijeme vrcholícího odlivu a zkrátíme si cestu přes obvykle zatopenou zátoku, teď dočasně suchou. Odbočujeme prudkým svahem dolů ze známé stezky mezi několikametrové balvany lemující hlavní zátoku. Jsou tu poházeny tak hustě, že musíme prolézat úzkým skalním oknem asi půl metru vysokým, pěkně po kolenech nebo po zádech. Batůžky a kamery najednou hodně překážejí. Je to však poslední zádrhel, za oknem začíná mangrove, kupodivu odkryté mořské dno je docela pevné, boříme se maximálně v řádech milimetrů. Před námi se rozprchávají a zavrtávají do země krabi, překvapují nás rybičky, které zůstávají na místě i přes ústup hladiny (bahníci? lezci?) a pomocí ploutviček lezou po bahně od louže k louži, kromě většiny pěticentimetrových vidíme i několik větších kousků.

Zajímavá cesta mangrovovým porostem končí u schůdků na známý dřevěný chodník k molu. A už zdálky na nás mává náš starý známý od zmije, ať jsme potichu. Nedočkavě se hrneme k němu a nevěříme vlastním očím. Statný samec kahau, hlavní vůdce zdejší smečky, sedí na stromě pár metrů od cesty a čeká jen na nás, až si ho pěkně zblízka vyfotíme. Je nádherný, nos má snad dvacet centimetrů, břicho správně nafouklé. A konečně vidíme i poslední charakteristický znak samců kahau – má nepřehlédnutelnou erekci svého červeného penisu. Ta trvá až dvacet hodin denně a je tak téměř nemožné vyfotit samce bez ní, i proto ve většině oficiálních publikací jsou fotky, kdy inkriminované partie zakrývají listy, aby čtenáři nebyli pohoršeni.

Samec jako správný model počká, až budeme mít dofoceno, pak se poškrábe pod zády a důstojně se spustí na zem, projde přímo pod námi a zamíří ke zbytku smečky, mává nám přitom na rozloučenou bílým ocasem. Vyhlédne si svůj strom a zmizí v jeho koruně. Ještě chvíli pozorujeme hrající si omladinu, jeden z mladých opičáků po krátkém boji shazuje kamaráda na zem, ten si to však nenechává líbit a na poslední chvíli soupeře strhává k sobě, boj chvíli pokračuje na zemi, pak se svorně rozběhnou a zmizí i oni. Kahau nosatý se pro nás definitivně stává symbolem Bornea a naším nejoblíbenějším místním zvířetem.

Pomalu se začínáme vracet, když narazíme ještě na další divočáky, tentokrát trochu menší – dvě prasnice, jedna s poraněnou nohou, na které ji chybí kopýtko. Z bahna vyrývají cosi k snědku. Nejsou tak ochočené, jako kňour od restaurace, až k nim se neodvažujeme. A dobře děláme, v houští o kousek dál objevujeme pět-šest pruhovaných prasátek, pospíchajících za matkami. Asi by se jim opravdu naše dotěrnost nelíbila, zůstáváme v bezpečí na chodníku nad nimi.

V restauraci rozbalíme balíčky a klidně poobědváme, ještě plni dojmů ze spatřených zvířat, hlavně z posledního kahau. Pořád je odliv, naše lodička už čeká na širém moři, k molu se nedostane dříve, než v pět odpoledně. Pokud nechceme několik hodin čekat, musíme hned nastoupit z moře za pláží, za pár desítek minut se i tato cesta uzavře, na nalodění z pláže bude vody hodně, na nalodění z mola málo. Brodíme se proto čerstvě odkrytým pískem pláže směrem k volnému moři, boty v rukách, tady už písek není tak tvrdý a místy se boříme po kotníky do bahýnka. Loďku nám přitáhnou co nejblíže, stejně musíme po kolena do vody a když přijde nečekaná vlna, zalije nás až nad pás. Snažíme se před nasednutím provizorně si nohy umýt v mořské vodě, ale bez nároku na úspěch.

Po návratu k autobusu vystupujeme z lodí na molo a hned sedáme na zem a myjeme nohy ve vodě pod ním. Domorodý lodník zpola zděšeně a zpola pobaveně křičí a ukazuje nám na ceduli u břehu, kde je kromě anglického výstražného nápisu i jednoznačný piktogram: nestrkat nohy do vody, jsou tu krokodýli. Nohy okamžitě mizí z vody, naštěstí i ta chvilka nevědomosti stačila k jejich omytí.