Bít či nebít, to je to, oč tu běží.

Proplesknete v supermarketu bezohledného staršího spoluobčana, když vás odstrčí u dveří? Ne? Nakopete dvacetiletého frajírka, když vám na křižovatce nedá přednost, ač jedete zprava? Ne? Vrazíte pohlavek uječenému spratkovi, kterého jeho sotva plnoletá matka evidentně nezvládá? Ne? A přitom klidně vychováváte vařečkou svého potomka, který je vám bližší (respektive měl by vám být bližší) než všichni tři předchozí? Znamená pro vás vaše dítě něco méně než oni?

Asi ne. Ale cizí lidi vychovávat nesmíme, tedy pokud nejsme učitelé nebo jiní zaměstnanci s podobnou diagnózou (pardon, povoláním). A přitom bychom mnohdy rádi. A nejen ty tři výše uvedené. Mnohdy mám dojem, že trochu vychovat by potřebovali skoro všichni kolem mě, ono by je třeba pár facek probudilo, možná by pak byl ten svět takový nějaký lepší, kdybychom se chovali všichni podle mých představ (výhodou by bylo, že bychom třeba ušetřili za volby, když bych mohl voliče jiné barvy pěkně ručně nebo nožně vychovat).

Ale vážně. Mlátit cizí lidi je trestné, to je jasné. Nesmíme mlátit staré a slabé, protože to je neetické. Nesmíme mlátit mladé a silné, protože by se ubránili a zmlátili by pak oni nás. Nesmíme mlátit cizí děti, protože na to jsme si přece pořídili ty vlastní. A kromě toho, za mlácení starých lidí, mladých lidí i cizích dětí by nás zavřeli, kdežto do naší výchovy vlastních dětí nikomu nic není.

Tělesně napadat se nesmí nikdo už teď. Když napadneme cizího, půjdeme sedět. Když budeme surově bít své děti, ono se na to časem přijde, i když si teď už budeme dávat pozor na ty elektronické chůvičky. Na to není třeba nový zákon, to řeší už ty stávající.

Nicméně plácnutí trucujícího dítěte přes zadeček je jednoznačně nejefektivnější způsob, jak ho naučit, že v samoobsluze se po zemi neválí. I ta jednoznačně odmítaná facka může zachránit život, když vyrazí cigaretu z pusy puberťákovi, který následně díky ní nebo díky obavě z ní přestane kouřit. Jen toto mírné násilí musí být užito s láskou (tedy k tomu dítěti, ne s láskou k násilí, nazývanou sadismus). Pak obvykle platí, že kde není žalobce, není ani soudce. A i když paní Džamila svůj zákon prosadí, tak naše milované děti na nás určitě žalovat nebudou, když budou cítit naše racionální důvody.

A když žalovat budou, tak je to stejně slovo proti slovu a pan soudce přece nebude tomu spratkovi věřit. A kdyby uvěřil, tak si pořídíme dobrého státního zástupce. Promiňte, chtěl jsme napsat  obhájce.