Aktivita v Sovětském Svazu

V srpnu to bude 25 let, co jsem byl místo povinné prázdninové aktivity vybrán jako jeden z vyvolených (po pravdě: brali každého, kdo se přihlásil) na brigádu k „přátelům", do země neomezených možností, do našeho vzoru - Sovětského Svazu.

Komandyr otrjada Viktor se mnou a s kolegou probira ukoly na dalsi den - v popredi zelezna tyc - lomik, nahrazujici krumpac.Foto: Molodoj Komunar

No neberte to, místo brigády v celulózce (výroba toaletního papíru) si zajet zadarmo na místa, kde se tehdy nedostal každý - do SSSR se mohlo jen na pozvání, nebo s cestovní kanceláří zajišťující program minutu po minutě. Dva týdny budeme budovat v Tule, další dva pak strávíme v Leningradě (dnes opět Petrohrad) a Moskvě.

Takže se ocitám s partou vrstevníků, studentů 3. ročníku VŠ, v lehátkovém vlaku směr Moskva, dále pak pokračujeme lokálním expresem na jih do Tuly. Dva dny a dvě noci a jsme tam cobydup.

Vyzvedává nás komsomolec Viktor (když se spřátelíme, pochlubí se nám, že již brzy bude přijatý do strany, tedy KSSS). Cítíme, jak si nás váží - poslali pro nás zvláštní autobus, veterán, asi jsme čestní hosté. Nebo že by to bylo jinak? Ony ty autobusy tady jsou všechny takové nějaké veteránské, dokonce ještě ví, než ten náš.

No nic. Aspoň studentské koleje, kde jsme ubytovaní, vypadají docela moderně. Na rozdíl od roubenek v bočních uličkách kolem je to běžná panelová stavba, na jaké jsme zvyklí i od nás, jen trochu zanedbanější. Kovové palandy jsou OK, bereme to jako trénink na povinnou vojnu, od září nás čeká jednou týdně vojenská katedra a příští prázdniny měsíční kurz. Jenom ta hygienická místnost, tu nějak nezvládáme. Nudle asi 5x3 metry, na delší stěně rozbitá zrcadla, pod nimi pět jen o trochu méně poničených umývadel a u druhé stěny (asi tak metr od umývadel a další metr před protější zdí) - pět porcelánových toaletních mís. Bez prkýnek, zato s kbelíkem na zalívání. Žádné zástěny, žádné dveře. Večer nevíme, zda se máme cítit trapně, nebo se královsky bavit. Zatímco si čistíme zuby, v zrcadlech sledujeme za našimi zády místní kolegy studenty, jak používají toalety. Musíme to nastudovat, taky nás to po(s)tupně všechny čeká. Takže žádné nehygienické sezení na porcelánu - správně se musí vylézt i v botách na mísu, tam dřepnout se spuštěnými kalhotami jako netopýr a konat svou potřebu. Přitom se dá konverzovat se sousedy na mísách i u umývadel. No paráda. Neodvážím se to fotit, ale byla by to jistě Fotka roku ve WorldPressPhoto.

Někteří z nás jsou splachovací (na rozdíl od záchodů) a brzy se přizpůsobuji místním zvyklostem. Ale kamarád, chudák, ten má problém. Raději to pár dní drží a pak chodí do parku a riskuje problém s milicionářem. Až ke konci pobytu to vymyslí - domluví se s podobně choulostivým kamarádem a zatímco jeden vykonává, druhý drží kliku a křičí na nechápající Rusy: „Nělzjá, zaňáto!"

Přes den pracujeme v parku Přátelství. Budujeme základy pro asfaltové chodníky. Nejoblíbenější výraz? Přece sousloví „sice - zato". Místo krumpáčů dostáváme „lómiky", železné tyče 160 cm, průměr cca 3 cm. Sice těžké, zato nerozbitné. Sice se s ním pracuje těžce a pomalu, zato má práci více lidí (to bylo v SSSR s plnou zaměstnaností hodně důležité). Místo koleček máme „nasílky", dřevěné plato s pěticentimetrovým okrajem. Sice se do nich vejde asi osmina toho, co do koleček, zato jsou k nim potřeba dva lidé. Sice se nadřou více, než s kolečkem, zato práce pěkně vydrží.

A nešetří nás ani místní šoféři českých tatrovek, kteří vozí štěrk. Zvednou kdekoliv korbu a vysypou štěrk na jednu hromadu, ze které jej pak v „nasílkách" roznášíme po celém parku. Až to kamarád s řidičákem na náklaďáky nevydrží, vyhodí šoféra a při pomalém pojezdu krásně vysype štěrk na správné místo v potřebné délce dvaceti metrů. Nám pak stačí dorovnat (cca půl hodiny práce namísto dřívějších hodin tří). Šofér jen nevěřícně a obdivně kroutí hlavou. Když přijede znovu, frkne štěrk na hromadu úplně stejně, jako před instruktáží. Teď nevěřícně kroutíme hlavou zase my.

Jedeme se trolejbusem podívat do města a cestou zpět úpěnlivě prosí kamaráda domorodá kráska, ať jí prodá to nádherné tričko se zápaďáckým nápisem Speedway, tedy česky Plochá dráha :-), co má na sobě. Chystáme se všichni nakoupit si tu za vydělané děngy foťáky Zenit se zabudovanými expozimetry, takže každý rubl dobrý. Kamarád svléká triko a prodává jej za docela solidní sumičku - vtom přichází nenápadný pán v šedém obleku (dívka mizí), odklopuje klopu s odznakem (jako ve špatném filmu) a přikazuje vystoupit. KGB. Prý zakázaná šmelina a jdeme na komisařství. Nás je 8, on je sám, ulice prázdná. Přijíždí další trolejbus, od srdce se zasmějeme a nastupujeme. Komisař za odjíždějícím trolejbusem hledí s otevřenou pusou a nechápe - to se mu ještě nestalo, že by si někdo dovolil neposlechnout a dokonce se na něj bez obav vykašlal.

Večer jsme pozvaní na Večírek přátelství pořádaný na naši počest. Přijdeme v našich džínách a trochu se stydíme - sovětští molodci mají tesilky a saka, v rukách každý diplomatický kufřík. Na stole rybičky s černým chlebem, ale co k nim? Záhada je brzy rozluštěna. První komsomolec otevírá kufřík a v něm jsou naskládány lahve vodky - buď se tu vyrábí láhve podle kufrů, nebo naopak, v každém případě je prostor v kufru využit dokonale. Hořčičáky se plní vodkou, první „dvěsti gráma" (dvě deci) pijí naši noví kamarádi na ex. Druhé taky. Třetí až desáté maximálně nadvakrát. Nevěříme, že dožijí zítřka. My se mírníme, přesto další den jsme to my, kdo užívá toalety poněkud netradičně.

Jsme už kamarádi. Dokonce o nás vychází celostránkový článek s fotkami ve zdejších novinách, Molodoj Komunar se jmenují.

„Druzjá" pro nás chystají na rozloučenou překvapení, poslední dny se tváří velmi tajemně. Ke konci pobytu v Tule nás berou před oblastní sídlo KSSS, kdy vlají splou československá a sovětská vlajka, pečlivě nás naaranžují a Zenitem vyfotí. Poslední den se dojatě loučíme a jsme skutečně překvapeni. Tajemným dárkem je fotka formátu A5 nevalné kvality, kde stojíme pod sovětskou vlajkou a všichni naši přátelé se na ni dokonce podepsali! Nevíme, zda se smát, nebo brečet. Nakonec nekazíme všeobecné dojetí a moc za to nečekané překvapení děkujeme.

Bohužel jsme se zdrželi a vypadá to, že nestihneme vlak. Naštěstí si správný komsomolec ví vždy rady. Náš děžurnyj Viktor neohroženě vstupuje do cesty projíždějícímu trolejbusu, vytahuje červenou komsomolskou průkazku a trolejbus zastavuje. Hrneme se dovnitř a Viktor přikáže řidičovi: „Na vakzal!" Kupodivu nikdo neprotestuje. Všichni cestující, kteří teď jedou někam úplně jinam, než potřebovali, se na nás mile usmívají. Vlak stíháme, ještě že troleje vedly správným směrem...

A ještě jsem dostal čestné uznání s Leninem, věnované Bojovníkovi studentského budovatelského oddílu Liboru Novašny. To jméno se holt nepovedlo, co nadělám. Hlavně, že v novinách to bylo správně!

Pokud se Vám tento článek líbil (nebo i některý z mých předchozích), můžete mne podpořit v anketě, za což předem děkuji!