Ahmed, nasilsin!

Víte, kdo je největší z Čechů? Julius Fučík! Alespoň podle tureckého obchodníka s „modelovým textilem“ Ahmeda.

Když se člověk fmá v některé cizí zemi chvíli pohybovat, určitě potřebuje pochytit minimálně pár základních frází v místním jazyku, přinejmenším pro prolomení ledů před přechodem do esperanta dnešní doby, angličtiny. Někdy to není zcela jednoduché a přijdou vhod různé mnemotechnické pomůcky.

Tak třeba v turečtině. Důležité jsou pochopitelně pozdravy.

Například Dobré odpoledne. İyi akşamlar [ja:k ša mla]. Když to slyšíte poprvé, zní to jednoznačně jako polské: „Jak się masz“ [jak še maš]. Takže když chcete turecky pozdravit, zeptáte se česky: „Jak se máš?“ a znamená to turecky: „Dobré odpoledne.“

Nebo naopak to české: „Jak se máš?“ Turecky nasılsın [nasesi]. Zní to česky úplně jasně: „Naser si“ :-) .

V městě Manavgat si dcera chce koupit letní šaty právě v Ahmedově butiku. Popravdě to je obyčejný stánek, jako ostatní v místním Bazaaru, jen mu snad více fouká klimatizace. Standardní turecké nakupování, vybíráme očima, pak zkouška pár nadějných kousků. Ahmed mezitím brebentí něco o tom, jak je jeho značka významná a jeho modely originální. Následuje obligátní dotaz: „Where are you from?“. To nelze podcenit, jde přece o bonitu klienta, třeba ceny pro Rusy jsou značně jiné, než pro zbytek světa.

„Czech Republic? Áhój. Petr Cech, Milan Barosch.“ To znám, to slyšíme na každém kroku. Zvláště dnes, když Milan Baroš v prvním svém zápase po zranění dal oba góly Galatasaraye. Ale Ahmed umí i překvapit: „Víš, koho ale považuji za největšího Čecha? Ne? Přece Džulius Futschik.“ A když vidí nelíčený údiv v mých očích, tak přidává: „Velký socialista. Mám doma 6 jeho knih. Opravdu skvělý člověk.“

Ahmede, Ahmede. Jak se máš? (Naser si.) A ty šatičky si za 80 euro můžeš, víš co.

Jinak Turecko není jen egejské a středozemní pobřeží. Má i vnitrozemí, o němž se moc neví. Bohužel. Třeba taková Kappadokie se svými bizarními skalními útvary.

Nádherné antické památky, kam se hrabe Řecko. Aspendos má nejzachovalejší antické divadlo, relativně nedávno zrekonstruované.

Perge – první bulvár v historii, ulice s oběma směry oddělenými středovým pruhem s vodním přivaděčem, bazénky a fontánkami.

Side, antické město, kde je památek tolik, že místní kavárny používají korintské hlavice sloupů jako podstavce pod odpadkovými koši. Škoda, že z Apollonova chrámu stojí jen pět sloupů (a ještě vztyčených uměle).

Kursunlu, malé turecké Plitvice.

Mešity na každém rohu, tato je manavgatská. Není tak turisticky profláknutá, jako mešity istanbulské, nemá jejich hektickou atmosféru, způsobenou tisíci hlučných návštěvníků. Ale turista i zde může bez problémů dovnitř, stačí dodržet pravidla slušného oděvu podle místních tradic (zakrytá kolena a ramena, rozpuštěné a odhalené vlasy manželky a dcery prošly bez povšimnutí).

Pammukale je dost známé. Kdo ale prochodil sousední nekropoli v Hierapolis? Kdo si prošel hlavní třídu antického lázeňského města s veřejnými toaletami, kde se dříve řešily důležité městské záležitosti?

A nakonec samotné Pammukale. Situace je dnes nesrovnatelně lepší, než při mé poslední návštěvě před sedmi roky. „Bavlníkový zámek“ je sice stále mrtvý, ale je vyčištěný a zbavený náletů, takže alespoň iluze zůstává.