Chci se zamyslet nad jednou z možností, která mi tak pluje hlavou, jak ulehčit byrokratickému zatížení podniků, jak zefektivnit výběr daní, jak udělat další krok k řešení důchodové reformy, jak předejít tomu, že některé podniky neplatí za své zaměstnance sociální pojištění, jak předejít problémům s vyplácením odstupného, když jsou firmy v bankrotu, jak motivovat zaměstnance, aby se nedělali marod, když marod nejsou a jak zabezpečit, že budou mít dostatek peněz, když budou opravdu nemocní.
I. Opustit současný systém
Prvním předpokladem, a taky tím základním a nejtěžším je opustit zaběhnutý systém vyplácení mezd a rozúčtování super-hrubé mzdy zaměstnavatelem na nespočet dalších daní a odpočtů, kdy se poté po zaměstnavateli vozí berňák, že tam nebo tam uděl tu a tu chybu.
Základním předpokladem tedy je, že zaměstnavatel celou super-hrubou mzdu za zaměstnance převede na státní úřad a ten už bude mít na starost celý proces zúčtování a přerozdělení peněz na daně a na čistou mzdu pro zaměstnance. (Stát si sám zabezpečí výběr daní za zaměstnance a nebude nikoho „buzerovat“ že tam nebo tam něco špatně spočítal a odvedl, přece jenom jsou to peníze pro něj, a když je chce, tak ať si je sám spočítá a vybere.)
Druhou stránkou věci je, že všechny mzdové účetní přijdou o náplň svojí práce, tato práce by prostě přestala být potřeba a zaměstnavatelé tak mohu přerozdělit zbylé peníze na ostatní zaměstnance, nová pracovní místa nebo si zvýšit zisk před zdaněním. Některá nová pracovní místa by naopak mohla vzniknout ve státní sféře, ale spíš minimum. Na centrální úrovni zvládne toto celé účetnictví sofistikovanější software za pomoci šikovných úřednic pro evidenci změn a případnou namátkovou kontrolu.
Přestalo by se hlídat, jestli zaměstnavatelé hradí za své zaměstnance sociální, zdravotní a další daně ve správné výši a už by se jen dohlíželo na to, jestli platí řádně mzdu a v případě problémů by se dala záležitost okamžitě řešit.
II. Odstupné
Podniky mají často velký problém, zvlášť když se dostanou do úpadku, vyplatit svým odcházejícím zaměstnancům odstupné. V podstatě se dostávají často do neřešitelné situace. Jsou i případy, kdy mají třeba několik závodů, které se jakž takž drží nad vodou a několik značně prodělečných. Pokud prodělečné závody pojedou dál, zkrachují, protože budou celkově neustále prodělávat a pokud je zavřou, nebudou mít na odstupné, protože tam mají tisíce lidí a potřebovali by desítky či stovky milionů, dostanou se do nucené správy a dopadnou stejně.
Samozřejmě, každý podniky by si měl vytvářet dostatečné rezervy, aby na tato případná odstupná měl posléze dost peněz, ale znamenalo by to obrovskou alokaci peněz, které podniku zamrznou a nevydělávají a to si v konkurenčním prostředí řada firem nemůže dovolit. Kromě toho se vždycky najde nějaká nezaplacená faktura nebo investiční výdaj, na který je nutno tyto peníze okamžitě použít…
Současný systém není neefektivní, a jak jsme často viděli, upadající podniky nejen, že nemají na platy, ale o odstupném už nemůže být vůbec řeč.
Proto by nebylo od věci, kdyby se například 1/12 super-hrubé mzdy neustále u úřadů alokovala jako základ pro případné budoucí odstupné. Za rok práce by tedy zaměstnanec dostal jako odstupné jeden měsíční plat, za pět let, pět měsíčních platů a za vyhazov po dvanácti letech práce, jeden celý roční plat. Nemuselo by se trapně řešit, jestli má zaměstnanec nárok na odstupné, jestli odešel sám, byl vyhozen, nebo mu dali po firemním večírku dýchnout a vyhodili ho pro alkohol, či jestli se k tomu skutečně propil. Odstupné by dostal vždy a vždy podle toho, kolik měsíců či let si před tím poctivě odpracoval, tedy dostal by vždy spravedlivé odstupné a vždy by měl jistotu, že odstupné dostane.
Zaměstnavatel by si nemusel dělat těžkou hlavu s tím, jestli odstupné jeho firmu položí nebo jestli jeho firmu položí jedno neefektivní oddělení. Co by zaměstnavatel ušetřil na průběžných odstupných, o to by byl v dobrém konkurenčním prostředí nucen zvednout mzdy, protože ve stejné situaci by byli všichni konkurenční zaměstnavatelé.
III. Nemocenské
Podobně jako v předchozím případě musí v současné době škrtit zaměstnavatelé zaměstnancům mzdy, aby si vytvářeli rezervy pro proplácení nemocenských. Stát vytváří ne moc efektivní opatření, například ve formě neproplácení prvních tří dnů nemocenské a zaměstnanci to obcházejí tím, že „marodí“ o to déle „aby se jim to vyplatilo“ jak říkají.
Stát poté proplácí zbývající promaroděné dny, týdny a měsíce a zvyšuje lidem daně, aby na to měl. Systém je absolutně neefektivní, protože když někdo nemarodí, nemá z toho žádnou výhodu a jen může tiše závidět těm, co se hodí marod, aby si doma mohli poklidit, a možná příště udělá to stejné, protože proč by měl on doplácet ze svých daní na ty druhé a sám toho nevyužít. Je to sice špatné, ale jinak pochopitelné rozhodnutí.
Kdo na to doplácí? Zase jsou to především lidé, kteří poctivě chodí do práce, ti z tohoto systému nemají nic, jen těžkou hlavu.
Vůbec by nebylo špatné tento systém, alespoň částečně otočit. Tedy odměnit ty, kteří nemarodí, za to, že poctivě pracují, aby i ti, kdo jsou opravdu nemocní, se mohli spolehnout na pomoc státu.
Jak to udělat? Jednoduše, odvod v podobě dejme tomu 2/12 měsíčního platu, půjde podobně jako peníze na odstupné do rezervních fondů a z těchto peněz se bude proplácet nemoc v prvních 2 měsících (a to třeba v plné výši platu). Každý další den marodění nad rámec dvou měsíců, už ale bude v rámci sociální spravedlnosti proplácet stát. Tedy to znamená, že daň bude muset mít i nadále navíc i skutečnou daňovou složku a to i kvůli dalším sociálním potřebám, dejme tomu další 1/12 super-hrubé mzdy.
Abych to shrnul, zaměstnanec, který odmarodí během roku méně než dva měsíce, dostane odměnu ve výši ušetřených peněz. Tyto peníze mu zůstanou buď jako záloha do dalšího roku, nebo si je vybere pro vlastní potřebu, ale zdaní sazbou daně z příjmu, nebo si je nechá všechny nezdaněné a vloží je na některý penzijní fond, či dlouhodobé pojištění, tak jak je to obdobně možné už spoustu let nyní. (Osobně bych do toho „programu“ přidal i klasické investiční fondy, či pro lidi, kteří nevěří klasickým podílovým fondům, třeba i nějaký důchodový účet spravovaný přímo státem.)
IV. Dovolená
Velice podobně to může být řešeno s proplácenou dovolenou, zaměstnanec si zvolí, kolik týdnů chce mít ročně placenou dovolenou a podle toho se mu bude tvořit rezerva. Může si zvolit nula a tuto daň neplatit, o to víc dostat do platu a na dovolenou si jet v neplaceném, nebo třeba 1/12 a mít měsíc placené... Záleželo by i na dohodě se zaměstnavatelem.
V. Současné důchody a odvody za zdravotní
Pochopitelně ještě chybí dejme tomu 1/12 na současný důchodový systém (i nadále sponzorovaný především z nepřímých daní jako je tomu dnes) a 1/12 na zdravotní pojištění.
Kdo dobře počítal, napočítal už teď, před daní z příjmu nějakých 25 % až 58 % zdanění, podle toho, jak hodně by daný člověk marodil a zda by do daně počítal i odstupné a dovolenou, což ve skutečnosti daně nejsou.
Daň z příjmu (daň z toho co zbude)by mohla být buď lineární (za pravicových vlád) nebo progresivní (za vlád levicových), tak jak je to běžné.
VI. Závěrem
Samozřejmě ty jednotlivé dvanáctiny neberte dogmaticky, to je většinou pro jednoduchost, jednotlivé daně by se musely přesně spočítat tak „aby to vyšlo“ a celkové zdanění by nejspíš přibližně odpovídalo současnému, (podobné sociální nároky. Jen těch co marodí naoko, by povážlivě ubylo, protože by o to dostali na konci roku menší odměnu, považte, přece jen jsou to dva měsíční platy k dobru, jako byste dostali 13. a 14. výplatu (víc platů než důchodci důchodů a zúčtování by mělo nejlépe proběhnout populisticky vždy před Vánoce… :-). Dočasné odvody by byly vyšší o tvorbu rezerv na dovolenou a odstupné, což dnes z Vašich peněz dělá (nebo měl dělat) zaměstnavatel, pak by to byl stát.
Od základu daně by se také mohly uplatňovat odečitatelné položky stejně jako v současnosti (za poplatníka, za děti apod. Větší odpočty za vlády lidovců (jak prosazují) a menší za vlády socialistů, (ti upřednostňují přímé dávky, tedy u sociální daně místo jedné dvanáctiny by se odváděli dvanáctiny dvě a třetí dvanáctina by se vypůjčila a pak by se to všechno rozdalo…).
Jistě namítnete, jak k tomu přijdou ti, kteří skutečně hodně marodí. Musím odpovědět, že špatně, prostě budu mít o nějakých 16 % horší životní úroveň (nižší plat) než ti, kteří to za ně všechno odpracují, a považuji to za spravedlivé. Apropo, o kolik procent máte méně nyní, když marodíte?
V tomto případě jde o ten přímý pocit, „že marodíte za své a nikoliv za cizí“.
A další věc, zaměstnavatelé už si nebudou zaměstnance tolik vybírat podle jejich zdravotního stavu a věku, protože je to nebude muset tolik trápit, nebudou Vás hnusným přístupem tlačit k tomu, abyste sami podali výpověď a oni nemuseli platit odstupné, nebudu Vás nutit do smluv na dobu určitou, protože se nebudou bát, jestli budou mít peníze na Vaše případné propuštění. Nebudou krachovat celé podniky kvůli dílčím ztrátám a vyhazovat „na ulici“ tisíce lidí, protože podniky budou moci jednat operativně. Nebudou se třást nad tím, jestli někde neodvedli, o korunu míň na sociálním či zdravotním pojištění a jestli jim kvůli tomu budu dělat problémy. Zaměstnanci budou mít naopak jistotu, že je za ně vše řádně uhrazeno.
Muselo by se také vyřešit, kdo a jak by zpravoval ty rezervy, aby také něco vydělávaly, když už někdo bude třeba ve stejné práci 36 let, přece jen našetřené odstupné ve výši třech ročních platů, už by nemuselo jen tak ladem ležet a mohlo něco vydělávat. Tady by se také dalo bavit o tom, že by každý měl mít možnost sám rozhodnout, jak bude s jeho rezervami nakládáno (minimálně by měli vydělat tolik jako sebere inflace), ale to už zacházím do přílišných detailů, kterých by bylo ještě na pár stránek. Jde mi hlavně o princip. Podobně v případě několikanásobné nemoci (třeba 3 x 3 týdny v průběhu roku by se člověk mohl dostat do mínusu na rezervním účtu pro marodění, nebo kolik % původního platu by měl člověk dostávat od státu po prvních dvou měsících proplacených v plné výši ze svého, zda by si nemohl sám zvolit výši nemocenského, aby mu něco zbylo na konec roku, i kdyby hodně marodil) tyto věci by bylo potřeba ještě doladit, ale to už jsou detaily, hlavní je princip).
Pochopitelně díky tomu, že se povinnosti některých plateb (odstupné, za mzdové účetní, za nemoc, za dovolené) převedou ze zaměstnavatelů na úřady a zaměstnance, dost se podnikům odlehčí, a to všem místním podnikům sumárně. V tržním prostředí to znamená, že se o to zvednou průměrné super-hrubé platy, ale když o to budou větší daně, tak to zaměstnanec na výplatní pásce vůbec nepozná. Pokud by šlo spíše o populismus, tak by se toto zvednutí super-hrubé zavedlo jako povinnost pro všechny zaměstnavatele a pokud rozum, zařídil by to v průběhu změn ještě o mnoho lépe trh.
VII. Odpovědnost
Tedy, neumím si představit toho šílence, co by toto chtěl prosadit, přece jenom by tím zrušil jednu obrovskou byrokratickou složku a naštval hodně lidí, co nemocenskou zneužívají. A představte si ten dav rozčílených mzdových účetních, které by museli začít dělat něco jiného. :-/
A co teprve ten přechod na tento systém, jednorázově by to asi byla velká rána, takže by se muselo dát podnikům několik let, aby se sami rozhodli kdy přejít. A nezapomínejme, že úředník rozhodující o firmě, která zkonstruuje „exelovskouou“ tabulku na výpočet daní pro stát, za několik set milionů, by si taky přišel na své…
