Hlavně neodpouštět dluhy?

Celá věc není tak jednoduchá, jak by se z počátku či z článku mohlo zdát. Ono je stejně populistické říkat „Hlavně neodpouštět dluhy“ jako ty dluhy tvořit. To že bude Řecko patrně restrukturalizovat státní dluh, není dobré pro nikoho, ani pro samotné řeky ne. Tedy, není to dobré jen na první pohled.

Jak je jistě patrné, budu polemizovat s článkem pana Luboše Smrčka „Hlavně neodpouštět dluhy“. S mnoha názory v jeho článku souhlasím, nicméně se s ním zcela neztotožňuji, přijde mi, že některé věci, s prominutím, populisticky zjednodušuje.

Na první pohled:

Řekové si své dluhy nasekali sami, mohou si za ně sami, a kdo sám udělá dluh, musí ho logicky sám splatit. A když ne, tak jim sebereme ostrovy a vyhlásíme válku, jo ho ho.

Realita:

Státy prostě mají legitimní právo v bezvýchodné situaci vyhlásit bankrot, stejně jako toto právo mají jednotlivé podniky či lidé. Pokud někdo státu půjčuje peníze, půjčuje mu je s tím rizikem, že může o část přijít. Tomuto riziku se u úrokové sazby říká „riziková přirážka“ a dokud stát nezkrachuje, zvyšuje tato přirážka zisk investora.

I když zkrachuje firma nebo občan vyhlásí bankrot, většinou nedostanou věřitelé zpět celý svůj dluh, ale jen jeho poměrnou část. A stejně jako když občan vyhlásí osobní bankrot, věci základní životní potřebu mu zůstanou. Stejně jako si ho věřitelé nerozkrájí na orgány k zaplacení dluhu, tak si věřitel Řecka nemůže „ukrojit“ ostrov, pokud to ten stát sám nenabídne. Taková je prostě realita. Věřitelé přijdou o část vkladu do řeckých dluhopisů.

Na první pohled:

Jedná se o odpuštění dluhů, jo ho ho.

Realita:

O odpuštění dluhů se nejedná, ostatní státy (apropo, nejen státy, hlavně banky potažmo jejich klienti) jim ty dluhy neodpustí, oni je prostě jen nedostanou zpět. Ostatní věřitelé tak maximálně mohou s představiteli Řecka jednat o tom, aby co nejméně prodělali. „Odpustit“ je dost zavádějící termín, vím, k tomu účelu se používá.

Na první pohled:

Řecko má udělat vyrovnaný rozpočet, když vidí, že nemá na splácení a nikdo jim nechce půjčovat. A když ne, sebereme jim ostrovy a vyhlásíme válku, jo ho ho.

Realita:

V Řecku se nepodařilo udělat z roku na rok vyrovnaný rozpočet z politických důvodů (lidi protestovali) stejně jako to z politických důvodů z roku na rok nejde ani v našem státě a to má vláda poměrně silný mandát. Udělat vyrovnaný rozpočet bylo prostě jen zbožné přání.

Na první pohled:

Řekové si žili jako prasata v žitě z cizích peněz a my jim odpustíme dluhy a oni si budou dál rozhazovat. Sebereme jim ostrovy a vyhlásíme válku, jo ho ho.

Realita:

Skutečně si žili „nad poměry“, to se ostatně děje ve všech státech, které rok od roku zvětšují svůj dluh, tedy i u nás. Naše nenávist pramení především z toho, že si žili nad poměry „víc než my“ a teď těm „lumpům“ někdo ještě toto žití nad poměry „odpustí“. Naše rozčilení tedy pramení z čiré závisti. Pochybuji o tom, že nějaké většina české populace má životní úspory uloženy v Řeckých cenných papírech, pak by byla jejich zloba pochopitelná. Na druhou stanu, pokud nakupujete dluhopisy, ať už našeho státu (investicí do stavebka, penzijka, pojistky, nebo přímo) či investicí do dluhopisů jiného státu, musíte s rizikem bankrotu prostě počítat a investici diverzifikovat. (Taková ideální diverzifikace je rozdělit úspory mezi Řecké, Irské, Portugalské, Španělské a Italské dluhopisy :-)

A oni si nebudou dál rozhazovat. Všichni budou do budoucna velice opatrní a málo kdo půjčí další peníze někomu, kdo je nevrací. Naopak, se státním bankrotem přicházejí další škrty a další přibližování rozpočtu k vyrovnanému. Často okamžité, což také znamená podstatné snížení životní úrovně. Tedy rozhodně jim nemáme co závidět. Snížení životní úrovně je podstatně horší, než její nezvýšení, kvůli čemuž většinou stávkují státní zaměstnanci u nás :-)

Na první pohled:

Ostatní státy uvidí, že se dluhy nemusí platit a začnou rozhazovat a vyhlašovat bankroty. Jak bychom k tomu přišli? Sebereme jim ostrovy a vyhlásíme válku, jo ho ho.

Realita:

Investoři uvidí, že zadlužené státy mají vysoké riziko nesplácení dluhů a budou v půjčování rozhazovačným státům opatrnější. Tím naopak donutí tyto státy šetřit (prostě jim nikdo levně nepůjčí, snad kromě MMF a ECB, ale ty také nemají víc, než kolik si u nich uloží někdo druhý).

Tedy krach jednoho evropského státu způsobí opatrnější přístup investorů k těm ostatním. To na jedné straně může vést k sérii bankrotů ve státech, které jsou předluženy, ale na straně druhé takové oddlužení bez dalších půjček může po čase rozdýchat evropské hospodářství.

Jak bychom k tomu přišli? Blbě. Na státním bankrotu prostě nevydělá nikdo, ani Řekové ne, jejich hospodářství půjde na čas do kopru. Tedy kromě šedé Řecké ekonomiky, ta si žije vlastním životem a do státních věcí se pokud možno nevměšuje.

Moje realita na první pohled, jo ho ho

Nechci, aby to vyznělo, že mě Řecký bankrot těší. Obávám se, aby nespustil, další vlnu paniky a bankrotů bank, s tím spojený propad hospodářství, zvlášť Německého, které je možná největším Řeckým věřitelem a na kterém je naše hospodářství naprosto závislé. Tedy nechci, aby Řecko zkrachovalo, nicméně dřívější či pozdější nevyhnutelný pár Řecka budeme muset přijmout jako realitu.

Ano, Řecko falšovalo výkazy o státním dluhu a měli by být potrestáni odpovědní lidé, ale máslo na hlavě nemají jen odpovědní Řekové, ale i banky, které jim půjčovaly takovou formou, aby to „nebylo vidět v účetnictví“. A právě tyto banky na to nejvíc dojedou, protože se jim nevrátí valná část dluhu, tedy částečně budou potrestáni i ti, kdo za to mohou a pro příště si to tihle věřitelé dobře rozmyslí a státy přijdou o další zdroj pro žití na dluh.

Byl jsem zastáncem toho, aby byla Řecku poskytnuta mezinárodní půjčka za podmínky, že dají do kupy státní rozpočet. Bohužel, nebyli toho schopni, tedy logicky přichází státní bankrot a s ním tvrdé vyjednávací podmínky. Věřitelé budou chtít dostat zpět co největší část dluhu a Řecko bude tlačeno k drastičtějším úsporným opatřením. Čím méně Řecko splatí, tím spíš jim v budoucnu nikdo nepůjčí a tím víc budou muset škrtat.

Když zbankrotoval Island, přišli klienti bank a investičních společností o miliardy. Jen klienti české spořitelny přišli o stovky milionů, nicméně v celkovém objemu investovaných prostředků to bylo „jen“ několik procent z celkových investic, tedy nic, co by většina investorů vůbec či citelně zaregistrovala.

V případě Řecka to může být podstatně horší, na druhou stranu, Řecko nejspíš nebude odepisovat tak velkou poměrnou část dluhu jako tomu bylo u Islandu nebo Argentiny a struktura pohledávek bude dle mého očekávání složena především z řad německých, amerických a anglických bank.. Jaké budou následky Řeckého bankrotu, bude velice záležet také na dojednaných podmínkách. Tedy, nechme se překvapit, případně Řecku sebereme ostrovy a vyhlásíme válku, jo ho ho.