Ekologická katastrofa? To je pitomost!

To je pitomost, za celý svůj život jsem neslyšel o ničem, co by skutečně ohrožovalo životní prostředí a zároveň by to způsobili lidé. Stejně tak člověk nemá nástroje a v dohledné době ani nebude mít dostatečné prostředky, aby zničil ekosystém na „modré planetě“. Ekosystém na naší planetě nemůžeme zničit, ani kdybychom skutečně chtěli.

Můžeme vyhubit slony, můžeme vyhubit velryby, můžeme vyhubit blahovičník, můžeme vyhubit sebe, ale ekosystém „vyhubit“ nemůžeme, je téměř nezničitelný. Čím je forma života menší, rozšířenější a jednodušší, tím méně je ohrožena.

Nosorožců je pár posledních kusů, ti za čas vyhynou, ať se o to přičiníme nebo ne, ti už možná nemají ani dostatečný genofond, ale zkoušeli jste někdy v zahradě vyhubit pýř, svlačec nebo jinou plevel? Možná se Vám to podařilo jeden rok, možná se Vám to podaří i roky další, ale zkuste se o zahrádku jeden rok nestarat. Kdo zvítězí nad snahou člověka zničit přirozený ekosystém zahrady? Zvítězí příroda, vždycky zvítězí příroda. Ekosystém daného místa můžeme pozměnit či zničit jen na krátký čas a v podstatě jen po dobu kdy ho „násilím“ ovlivňujeme.

Můžete do půdy vysypat deset pytlů soli, můžete tam nalít deset barelů ropy, můžete tam nalít deset lahví sava, stejně se na tom místě za pár let objeví první tráva, stejně se na tom místě za pár desítek let objeví první keře, stejně se tam za pár set let objeví první stromy, stejně zvítězí příroda nad člověkem, jako vždycky.

Můžeme miliony kilometrů čtverečních osadit řepkou, ale přestaňme tu půdu orat a řepka záhy sama zmizí.

Můžete zabetonovat a zaasfaltovat tisíce kilometrů země, ale přestaňte se o ta místa na nějaký čas starat a uvidíte, jak se v prachu a blátě rodí první tráva, první stromky, které, jak budou mohutnět, rozervou betonovou a asfaltovou plochu svými kořeny. Přijďte na takové místo za tisíc let a bude tam neprostupný les.

Můžete zasypat miliony kilometrů čtverečních radioaktivním odpadem, můžete odpálit tisíce jaderných bomb, zabijete miliardy lidí, zabijete miliardy zvířat, ale přijďte se podívat do oblasti kolem Černobylu. Lidí tam najdete poskrovnu, ale příroda v těch místech dávno přerostla, naši, lidskou zástavbu.

Můžete zalít moře ropou, zabijete pár tisíc vodních ptáků, zabijete v daném místě některé vodní savce a některé ryby, ale mořský ekosystém nezničíme. Bude to pro něj znamenat jen novou příležitost na čas utvořit nové eko-vazby a eko-vztahy bakterií, rostlina živočichů. Bakterie stejně ropu za čas rozloží a moře se vrátí do původní podoby. Komu tím ublížíme? Zase jen sobě. Úlovky v takovém moři budou pro nás jedovaté, ale to že se v daných místech nebude moci rok, či snad dva nebo víc lovit, bude pro místí populace ryb a živočichů znamenat jen, že se rychle vrátí do početních stavů před lidským drancováním rybolovem.

Můžeme vypustit do ovzduší miliardy tun CO2, zvýšit teplotu planety o pár stupňů a čeho tím docílíme? Jen toho, že se pár druhů rostlin či živočichů přestěhuje víc na sever, možná se nám podaří vyvolat hladomory, možná pár druhů rostili či zvířat zmizí a možná se za pár tisíc let objeví pár druhů nových.

Můžeme při velké snaze částečně rozpustit polární čepice, třeba se nám i podaří zastavit Golfský proud a čeho tím dosáhneme? Jen toho, že Evropa zamrzne pod příkrovem ledovce, jako už tolikrát v minulosti, ale ekosystém to za pár set tisíc let stejně sám vrátí do původního stavu.

Jsme vůči ekosystému naprosto bezmocní.

Můžeme zamořit spodní vody tisíci tunami jedů, ale stejně otrávíme akorát tak sebe.

Můžeme při velké snaze vykácet celý deštný prales a celé sibiřské lesy, ale les nám sám bude vyrůstat s prominutím „za prdelí“. Lehká semínka se rozletí nad holou zemí sama, a ty těžší budou ptáci „kakat“ všude kudy proletí a za námi bude vyrůstat nový prales. Možná ne hned stejný, jako ten původní, ale za pár set let bude od něj k nerozeznání. Možná z něj zmizí některé druhy a nějaké nové se za stovky tisíc let na jejich existenčním místě objeví. Ale život na planetě se nepočítá na tisíce, ba ani na miliony.

My už tu možná nebudeme, ale ekosystém a příroda tu budou stále.

Jsme vůči ekosystému naprosto bezmocní, snad velkým dočasným zásahem, který můžeme svými prostředky způsobit, by bylo zničení ozónové vrstvy. Byl by to ovšem stejně tak největší zásah do vlastních řad. Ona by se z toho příroda za chvíli vzpamatovala a vyrobila by si ozón nový, ale my bychom tím spálili především sami sebe.

Ekosystém můžeme o kousíček někam posunout, poupravit, ale nemůžeme ho zničit. Naší snahou o zničení ekosystému ničíme tak akorát sebe a až to ekosystém přestane bavit, vyvine bakterii nebo virus, kterým se nás jednou pro vždy zbaví, pokud ho ovšem nepředběhneme a nevyrobíme si ho dřív sami.

Planeta se tak zbaví jedné svojí titěrné a bezvýznamné epizody, uběhnuvší během pár tisíc let, ve své nesrovnatelně delší, miliardy let trvající existenci. Ekosystém na nás zapomene stejně, jako zapomněl na mamuty, ptáky dodo a na trilobita.

Proto chraňme přírodu ne kvůli přírodě samé, vždyť nejvyšší lebeda a nejostřejší křen roste na starých skládkách, ale kvůli sobě. Abychom ke křenu nemuseli za chvíli pojídat tu lebedu. (Když se k němu dá vymyslet i podstatně lepší příloha.)