Revoluce v hodnocení na ZŠ – Známkujme učitele!

Vyvolá paní učitelka Pepíčka k tabuli, aby ho vyzkoušela. Pepíček vstane a povídá:“ Sám jsem zvědavý, kolik jste mě toho naučila.“

Vtip, který nese v sobě hodně pravdy. Hodnocení žáků ve školách je častým tématem nejrůznějších článků a diskuzí. Odborníci navrhují slovní hodnocení nebo dokonce i šestistránkové vysvědčení, do kterého si děti nakreslí obrázek. Co kdybychom začali také konečně hodnotit práci učitelů? Na rozdíl od dětí jsou za chození do školy placeni. Nebylo by od věci zaměřit se na to, jak efektivně učitelé předávají znalosti a případně je podle toho i finančně ocenit.

Úkolem učitele je naučit studenty konkrétní dovednosti nebo vědomosti a při známkování tedy hodnotí i svoji vlastní práci. Tato situace je konfliktem zájmů a zároveň vytváří dilema. Příliš vysoké nároky mohou znamenat horší hodnocení a nespokojenost rodičů. Naopak příliš nízké nároky mohou vypadat hezky na vysvědčení, ale děti se moc nenaučí. Kdyby hodnotil znalosti dětí někdo nezávislý nebo se hodnotilo podle jednotných hodnotících standardů, učitel by takové dilema neřešil a stal by se partnerem žáků a rodičů při dosažení dobrých výsledků. Sám to zažívám, když pomáhám studentům s matematikou nebo fyzikou; vysvětlím jim látku a následně očekávám, jaké hodnocení obdrží ve škole, což je vlastně hodnocení moí práce. Naučit někoho tak, aby úspěšně zvládl zkoušku, představuje větší výzvu než pouhé probírání látky a udělování známek. A v případě špatných výsledků to svést na to, že se žáci málo učí.

Ve skutečnosti již existuje jedno nezávislé hodnocení na základních školách - jednotná přijímací zkouška. Možná znáte někoho, kdo tuto zkoušku absolvoval; zeptejte se ho, jakou mu učitelé na škole poskytli podporu. Na některých školách vám dokonce doporučí doučování, protože příprava na tuto klíčovou zkoušku není v souladu se školním vzdělávacím plánem. Je to zvláštní, zejména když jde o státní školy a státní zkoušky. Bohužel výsledky jednotlivých škol nejsou veřejně dostupné, což znemožňuje efektivní hodnocení úrovně škol.

Když odhlédneme od hodnocení učitelů, jsou důležitější aspekty než jen způsob zapisování vysvědčení. Známky od jedné do pěti jsou v pořádku, stejně jako slovní hodnocení typu výborně, velmi dobře, dobře, atd. Je to jednoduché, jasné.  Když řekneme, že kuchař dobře vaří, dítě velmi dobře čte, a zubař výborně opravuje zuby, máme asi dobrou představu o jejich schopnostech. Problém ovšem spočívá v procesu vytváření těchto známek. V dnešní době se obvykle stanovují podle průměru nasbíraných hodnocení během pololetí. Ukážeme si to na příkladu, abychom ilustrovali, jak absurdní může hodnocení podle průměru být. Adam se naučí dobře rovnice a napíše písemku na tři. Bedřich rovnice nepochopí a dostane pětku. Paní učitelka dá za týden novou písemku. Spokojený Adam se už neučí, dostane další trojku a má průměr tři. Bedřich se doma s rodiči rovnice výborně doučí, procvičí a dostane jedničku. Průměr má také tři, ale dovednosti na úrovni jedničky. Je zřejmé na první pohled, že to není správně. Pořád se oháníme motivací žáků. Říkáme, že chybami se člověk učí, ale používáme hodnocení, ve kterém se obtížně opravují špatné známky.

Stejný princip platí i obráceně. Průměr znamená, že když dostanete výbornou známku, další písemku můžete trochu vypustit. To vytváří mezery ve vzdělání. Skoro vždy najdete způsob jak dosáhnout alespoň nějaké jedničky, a díky průměrování se vyhnete špatné známce na vysvědčení. Takto se zase vracíme k otázce vzdělávání učitelů. Často se stává, že učitelé ve skutečnosti neučí, pouze probírají látku a zadávají písemky. Talentovaní studenti se naučí sami, některé další děti doučí rodiče, jiní využijí doučování nebo pomoci kamarádů, a ostatní až na výjimky to prostě nějak přežijí. Jasné hodnocení učitelů a jejich schopností předávat znalosti by v tomto případě výrazně přispělo ke zlepšení výuky. Konečně bychom mohli porovnávat účinnost různých vzdělávacích metod a skutečně zlepšit naše školství. Nezabývejme se pouze debatami odborníků, kteří často sami nikdy neučili. Místo toho se zaměřme na zkušenosti učitelů, především těch nejlepších, kteří mají výjimečný talent předávat své znalosti našim dětem. A věřím, že těchto vynikajících pedagogů není vůbec málo. Jen musíme zjistit, kteří to jsou.